70. LÉTA - Normalizace

Marie Ženatova 12.1.2018

Nedávno jsem byla v okresním městě Blansku na vyšetření v nemocnici. Bylo to scinti plic. Milý pan doktor mi hned oznámil, že už mi jednou dělal rentgen nohy při rozsáhlém zánětu žil. Mladší sestřička se na mne podívá a říká mi: "Já si Vás dobře pamatuji ze zájezdu v roce 1989 na Svatořečení Anežky České - bylo mi tehdy 15 let a byla jsem tam z Blanska jediná. Oba rozhovory mne velmi potěšily a tak zaujaly, že se chci k nim vrátit právě touto vzpomínkou na rok 1989.

Zážitky z Itálie v roce 1989.
Čím mám začít když jsem úplně poprve jela na západ?
No musela jsem si obstarat nějaké marky a pak přemýšlet, kam je uschovám. Moc jsem jich neměla, ale věděla jsem, že je tam pro nás velmi draho.
V té době jsem měla delší vlasy, tak mi napadlo učesat si drdol a marky jsem do něho "vložila".
Přejezd našich hranic byl pro mne proto hororový. Když k nám vstoupil celník na prohlídku nás všech do autobusu /jeli jsme tam jen z okresu Blansko/ tak jsem měla takový pocit, že se mi dívá jen na můj drdol - seděla jsem na prvním sedadle, abych si všechny zážitky zachytila do deníčku.
Ale neustálý pohled celníka na můj drdol mne velmi znejistil a já cítila, jak ve tváři úplně červenám. V duchu jsem si myslela, asi se mi nějaký pramen rozevřel a on tam těch několik marek vidí. Přežila jsem, neuviděl a tak už jsme jeli dobře, ale já hned na prvním motorestu jsem se rozčesala a marky vytáhla - všichni se mému úkrytu dost nasmáli.

Cesta noční Vídní byla nádherná, přejezd Alp byl nejdříve po náledí, ale po nějaké době nám už svítilo sluníčko, které jen umocňovalo krásu velehor - v těchto místech vysoké strmé útesy byly pokryty sněhovou nadílkou, sluneční paprsky prozařovaly nádherné štíty a celý autobus jen vzrušeně volal "Ach", cvakaly fotoaparáty.

Úchvatná majestátnost velehor nám skutečně připodobńovala Boží velikost a všemohoucnost. Po přejezdu italských hranic se už platilo mýtné z dálnic. Do Benátek jsme napočítali 17 dlouhých tunelů, kolem dálnice vysečené pruhy zeleně a střední pruhy byly osázené sestříhanými keři.

A už nás vítají Benátky se svými ostrůvky, kanály, přes které se klene 400 mostů. Ucítili jsme i vůni stojící vody, ale ulice, uličky s kanály, lodičkami a gondolemi byl mocný zážitek.

První nocleh máme v Padově v poutnickém penzionu, kde jsme dostali zdarma chutnou večeři i nocleh. Na rozloučenou jsme zpívali česky našim hostitelům píseň - Krásná je Neapol - a ti ji zpívají italsky s námi. Cesta vedla dál přes Pádskou nížinu a zde už vidíme vinnou révu, olivové háje, fíkovníky, citrusové plodiny, vegetace je daleko zelenější než u nás.

V kempu Tibera v Římě jsme se mohli umýt a občerstvit a odtud odjeli do hotelu Princess, kde jsme byli dvě noci ubytováni. Odpoledne jsme se věnovali prohlídce Říma, ale chodili jsme i živou částí ulic, které mimo aut byly liduprázdné. Tam pěšky chodili hlavně Češi. Jízda autobusem Římem nás šokovala, hlasité troubení řidičů, naprosté nedodržování dopravních předpisů a přitom bezpečný provoz a veliká ohleduplnost k nám chodcům.
Svatopetrská bazilka pojmula v neděli při svatořečení 60 000 věřících. Byli jsme ohromeni velkolepým prostorem, hlubokým prožitkem bohoslužby a promluvou papeže, která byla zakončená zpěvem papežské hudby - nezapomenutelný zážitek.

V promluvě Sv. Otce jsme mimo jiné slyšeli, že příklad královské dcery, která se cele věnovala potřebným, zvlášť nemocným by měli následovat všichni z nás. Nevidět jenom sebe, ale také toho druhého, být nablízku všem, kteří potřebují pomoc.
Odpoledne na Svatopetrském náměstí patřilo hlavně mladým lidem z naší země - zpěvy za doprovodu kytar, na jiné straně se ozývala basa, viola , housle a časté zpěvy krojované skupinky. Všechny tyto nádherné prožitky při zpěvu sborů, a závěrečná píseň se svou velebností rozléhala celým chrámem a my si až zde daleko od domova víc uvědomovali krásu českého jazyka.
Druhý den jsme z kopule vatikánkského chrámu viděli krásu vatikánských zahrad, historické budovy, nejmenší železnici na světě i s vlastním nádražím.

Odpoledne jsem měla možnost vidět i obyčejný pulsující život obyvatel v jeho krásném prostředí plném zahrádek, balkonů a rozkvetlých oken. Nádhera okrasných palem, cypřišů, subtropické květeny, obchůdků plných zboží, kde jsme byli jen my a prodavači nás přívětivě vítali i když jsme na nic neměli vlastně peníze.

Co mne však nejvíc překvapilo to bylo to množství bezdomovců v blízkosti Svatopetrské baziliky, kteří tam přespávali jen přikrytí papírovými krabicemi - v té době jsem nic takového u nás neviděla. A co dalšího mne moc překvapilo - že v autech, která jezdila ulicemi seděl většinou jen řidič - pro mne v té době také neznámé.

V pondělí večer jsme se rozloučili s krásným, velebným, majestátním a teplým podzimním Římem. Nádherná noční cesta kolem Florencie, Benátek až k prvními motorestu v Rakousku, kde nás už vítali příslušníci Řádu maltézských rytířů s malým občerstvením. Po poledni jsme již byli ve Vídni, kde jsme ztrávili hezké chvíle až do večera. Autobus na nás čekal u obrovského obřího kola Prátru. A to byla už naše poslední večerní procházka mezi atraktivními kolotoči a pak už nám zbývala jen poslední cesta do naší země.

A jaký byl tehdy závěr - měli jsme hodně zážitků, ale každý z účastníků zájezdu byl jiný. Jeden se díval hlavou, druhý srdcem. Ale já jsem tehdy pevně věřila tomu, že každý z nás se bude dívat na druhé daleko hlubším a vnímavějším pohledem než měl dříve.

A jak se na tu dlouhou uplynulou minulou dobu dívám dnes v naší době?

Už tehdy před léty mi můj tatínek říkal - žádný řád nikdy nebyl a nikdy nebude úplně spravedlivý. Já jsem mu tehdy moc oponovala, moc jsem věřila přicházející nové době - demokracii.

A teď po těch mnoha letech mu dávám za pravdu a v duchu se mu omlouvám. Ty negativa co jsem viděla tehdy na západě, jsou nyní i u nás - bylo jich hodně. Ano, každý režim má svoje klady a zápory.

Podle mého názoru bylo v minulosti těch záporů méně, společnost byla spravedlivější, bylo plánované hospodářství, rozvinutý průmysl v zemědělství se dodržovaly osevní postupy - lidé byli víc přátelštější a měli k sobě daleko, daleko blíž... Byli jsme ve všem soběstačnou republikou, kdežto nyní téměř všechno dovážíme - co je nejhorší i nekvalitní potraviny... Nyní většina politiků vidí hlavně jen a jen sebe, ne ty ostatní, kterým by měli pomáhat.

Ve svém věku vidím kolem sebe hodně jen konzumní život a to není nejlepší... A proto jsem velmi ráda, že jsem mohla velikou část života žít v minulé době a mám radost z toho, že už moc věcí ve svém věku k životu nepotřebuji. V 70 letech jsem už dala 30let staré kolo hasičům, vnoučatům rozdala brusle, lyže a úplně mi stačí k životu chodit pěšky s batohem.
Ale všem těm nynějším mladým přeji radostný, naplněný a hlavně poctivý život v zemi, která bude ale vždy jen a jen naše a také politiky, kteří budou naši zemi jen a jen chránit a bránit.