Psí sádlo
Naděžda Stejskalová
4.1.2018
Před druhou světovou válkou jsem nikdy neslyšela, že by někdo jedl psi. Když jsme byli vyhnání ze zabraného území do středních Čech v roce 1938 a dostali bydlení v sedmi dvojdomcích, které postavila narychlo „ Péče o mládež“. Dozvěděla jsem se, že u Dušků mají k obědu kočku a u Kočků psa. (Tak zněly jejich původní jména). Bylo po válce, masa stále nedostatek.
Nastala vláda komunistů. Rozmohly se přímo psí hody. Na nejvyšším orgánu na okres v Kladně, pekli psi na dvoře v garážích. Ve vojenském útvaru na „Čeperce“ velmi často si vojáci zpestřili jídelníček, také tímto masem.
Bylo to asi v roce 1972 kdy se moje praneteř velmi často dusila a rodiče jí rychle odváželi do nemocnice. Až jim někdo poradil, aby zkusili psí sádlo. ( V té době se za 1 kg psího sádla platilo až 800.-Kčs
Státní bezpečnost mohla zastřelit toulajícího psa. Tak můj muž nelenil a psa zamluvil u SNB. Jednou se to podařilo. Velitel SNB nebyl zrovna v práci, ale volal, abych mu psa přivezla domů, že vybere sádlo a ostatní si nechá. Odkryl psa a řekl: „ pac,olci si nechali zadní nohy a to dělat nebudu“. Tak jsem putovala se psem k nám do prádelny Manžel sehnal člena z JZD, ten sádlo vybral, moje máti ho vyškvařila.
Když jsem se ptala kde je kárka, Švácha jí odvezl i se psem. Ráno jsem se dozvěděla, že kárku se psem si schoval někde do křoví a šel do hospody. Později šla kolem paní a všimla si kárky, podívala se usoudila, že nedaleko bydlí, bača který si asi ovci ukradl a schoval do křoví. Nelenila, vzala kárku a odvezla jí na SNB. Večer se sešli hosté v restauraci „Na Radosti“, kteří této pochoutce holdovali. Byla sekaná.
Sádlo mazala moje neteř dceři na chleba, ona se opravdu vyléčila. Dnes má tři dospívající zdravé kluky. ( píše se rok 2016).