Bytová politika ČSSR

„Psal se rok 1978,“ začal děda. „Bylo to hned po svatbě. Čerstvě jsem dokončil vojnu a chtěli jsme se usadit. Bydleli jsme s rodiči v Kroměříži a čekali jsme dítě. Chtěli jsme sehnat byt, ale to tenkrát nebylo tak jednoduché.“
„Všechno bylo promyšlené. Díky svépomoci jsem měl dostat byt, poměrně velký, pokračoval. Musel jsem od 8 do 16 pracovat v servisu a hned potom jsem až do noci opravoval dva byty v Kroměříži. Z toho jeden jsem měl dostat. V tu dobu jsem byl v bytovém družstvu, od kterého jsme ten byt měli dostat.“
„Po dvou letech tvrdé dřiny nám konečně byl přiřazen byt. Byl dokonale opraven, všechno jsem to dělal vlastníma rukama,“ řekl po chvíli. „Akorát nebylo vymalováno, ale jelikož jsme museli na prázdniny k babičce na Šumavu, tak jsem zaplatil malíře, aby mezitím vymaloval.“
Když se vrátili, všechno bylo jinak. Do bytu se nastěhovala cizí žena. Zrovna umývala okna, když se můj děda dozvěděl, že opět byt nemá. Nutno podotknout, že i po tolika letech ho to rozčarovalo. Proč? Protože to vedlo k ohromné hádce s mojí babičkou. Údajně se málem rozvedli.
Po chvíli pokračoval. „To byla tehdy vyšší moc KSČ. To mi říkal i můj mistr. Naštěstí se za mě přimluvil u šéfa bytového družstva. Nakonec došlo na dohodu. Kroměřížské zastupitelstvo potřebovalo nestraníka, aby naplnili kvóty, čímž jsem se stal poslancem. Kvůli té dohodě jsme konečně po čtyřech letech dostali byt. Sice menší, ale muselo se vyžít.“
„Během svého pětiletého mandátu jsem byl Kroměřížským kontrolorem. Vůbec jsem tomu nerozuměl, vždyť jsem mechanik,“ pokračoval dál. „Chodili jsme po podnicích, jeden týden do pekárny, druhý do trafiky. Přece přišla kontrola, musíme pány pohostit. A tak jsme každý týden hodinu seděli a pili kávu. Všechno jsme jim podepsali, oni na oplátku podepsali papíry nám, že jsme se dostavili a byl klid.“
Na začátku roku 1982 se konečně dočkali a dostali svůj vlastní byt. Z toho, co měla být rychlá akce na zajištění bytu pro mladou rodinu, se stalo několik let byrokratického pekla.