Vzpomínky na mládí aneb jak se žilo na vesnici

„Celé mé dětství i mládí jsme bydleli ve vesnici na Vysočině v domě, ve kterém vyrůstala má maminka. Měli jsme malé hospodářství pro vlastní obživu. Tatínkova rodina měla největší sedlácký statek na Vysočině, který se dědil z generace na generaci. O všechno, na co si sami našetřili, bohužel v 50. letech přišli. Moje babička a dědeček nechtěli nastoupit do JZD, protože věděli, že tomu nikdo nerozumí a věřili, že hospodaření je taky umění. Takže jednoho dne přišli, všechno jim zabavili, a ještě ke všemu je vystěhovali.“ Během restitucí jim majetek vrátili, ale jelikož všechno bylo velmi zchátralé a rodina byla už jinde, zpátky si ho už nevzali.

„Měli jsme krávu, prase a drůbež, společně se zahrádkou plnou zeleniny, takže jsme jedli to, co jsme zrovna měli. Každá rodina ale měla nárok na určitý příděl potravin (např. na 1 kg mandarinek, hrozinky a kakao), pro který si mohli chodit. Když se vědělo, že zrovna přivezou nedostatkové zboží (což bylo například hovězí maso) do vedlejšího města, jelo se právě tam a stály se fronty.“ Dnes už vtipnou historkou, kterou jsem vyslechla, je příběh o vanilkové zmrzlině – poblíž byla totiž jediná provozovna, ve které nabízeli pouze vanilkovou zmrzlinu. A asi si dokážeme představit, jaký odpor to v člověku zanechá, když ji musí jíst celých svých 15 let života.

„Na první stupeň jsme chodili u nás na vesnici, kde byli malotřídky. Od šesté třídy jsme museli jezdit do vedlejšího města. Museli jsme si dávat pozor na autobus, který jezdil jen dvakrát denně. Když ho někdo nestihl, musel jít pěšky. Neexistovaly však žádné kroužky jako dnes. Byla maximálně hudebka, ale třeba takový skaut vůbec nebyl. Volný čas jsme trávili výpomocí v domácnosti. Když jsme přišli ze školy, museli jsme se postarat o dobytek, okopávat zahrádku, nebo taky sklízet seno. Až po těchto povinnostech jsme si mohli jít dělat úkoly a naučit se na další den.“ Brali to ale automaticky, protože se museli nějak uživit.

Co šlo ale v rozporu s režimem byla víra. „Na prvním stupni jsme chodili do náboženství, ve městě se to už pak řešilo. Mnohdy se stávalo, že učitel žáky kvůli tomu zesměšňoval před celou třídou. Když jsem šla v roce 1986 dělat přijímačky na vysokou, bylo mi řečeno, že to nemá ani smysl, protože jsem věřící. Čtyři roky jsem počkala a dodělala si ji až po revoluci.“ A ani dospělí to neměli jednoduché – jeden učitel prý každou neděli jezdil do jiného města na mši, aby ho nikdo nepoznal a neměl problém v zaměstnání. Protože ten, kdo šel proti režimu, dost často skončil u kotle nebo ve fabrice.

„O cestování a prázdninách v zahraničí jsme si mohli nechat jenom zdát. Hranice byly pod ostnatým drátem dokonce i s východním Německem (přes které se nejlépe emigrovalo) a ani do Sudet se nemohlo. O letních prázdninách jsme tak zůstávali u tety v jiné vesnici. I tak to pro nás znamenalo 2 týdny odpočinku, protože jsme se nemuseli starat o domácnost.“

Co ale zůstalo stejné je vztah ke knihám. „Sice neexistovala velká knihkupectví jako dnes, ale byly takzvané „knižní čtvrtky“. To znamenalo obrovské fronty před knihkupectvím, protože se právě vydaly nové knížky. Nebylo to ale jenom tak – na prodej byli jenom povolení autoři a celkově byly knihy velkou vzácností, dostávali jsme je na Vánoce. Pokud si chtěl někdo přečíst např. Rychlé šípy, tak měl bohužel smůlu a musel zapátrat někde na půdě, jestli tam někde nejsou schované ještě z 60. let.“ A když měl člověk hodně velké štěstí a byl opatrný, dostal se mu do ruky i samizdat. To ho však mohlo stát další černý puntík u vedení státu.

Tímto bych chtěla poděkovat paní magistře za poskytnutí rozhovoru. Pomohl mi nahlédnout do nelehké doby, kterou znám jenom z filmů, ale pro ni je velkou součástí života. Každého nějak poznamenala a ani ona není výjimkou. Vzpomínala také na to, jak její tatínek vždycky říkal, že jakmile se blíží ruská armáda, blíží se s nimi zlo; jak celá třída společně chodila k pediatrovi; nebo také na to, jak stáli fronty na tzv. „důchodky“.