Četař táta na tajné vojně

Povím vám příběh o mém tátovi, když byl v letech 1988 a 1989, neboli v dobách komunistického režimu a jeho následného pádu, na vojně v Kolíně. Prozradím vám něco málo o tom, jak prožíval období před samotnou vojnou, poté hlavně i o tom, jak vojna v té době vypadala, a také něco o tom, co se pro něj změnilo po Sametové revoluci.

Můj táta ta se narodil roku 1967 na východním Slovensku v Rožňavě. V Košicích pak vystudoval Hornickou fakultu na vysoké škole technické. Když mu bylo 22 let, po studiích, musel absolvovat, stejně jako každý jiný muž jeho věku, povinně vojenský výcvik. Většina mužů šla na vojnu na dva roky, můj táta ́pouze ́ na rok, neboť na vysoké škole měli ve třetím ročníku jakýsi předmět navíc, takovou ́průpravu na vojnu ́. Tam se všichni vysokoškoláci naučili věci, co se klasičtí vojáci učí na vojně prvním rokem, třeba pochodování, házení granátem, rozebrání a složení samopalu (rozborka-sborka), střelbu atd. Na škole tím získal vojenskou hodnost četař absolvent, což mu od podstaty změnilo jeho pobyt na vojně v dobrém slova smyslu. Potom vám řeknu jak.
Jednoho dne tátovi přišel dopis, tzv. ́povolávací rozkaz ́, kde se psalo kam má na vojnu nastoupit a v kolik se má hlásit v kasárnách. Táta si nepamatuje, kdy přesně se měl dostavit, ale říkal, že to nejspíš bylo v pondělí ve 12 hodin, už ale neví který měsíc.Táta říkal, že on a velká většina Slováků, jezdili pro kupodivu do Česka. Češi to měli naopak a většina z nich jezdila na Slovensko. Říkal, že na vojně v Čechách bylo asi 80/20 Slováků v poměru k Čechům. Češi v Česku zůstávali spíš výjimečně, neboť si to museli zařídit, neboli někoho podplatit (pššt :-D). Nebo si sehnali takzvanou ́modrou knížku ́, což bylo zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů a na vojnu nešli vůbec. Na Slovensku bylo zase o tolik víc Čechů a Slováci byli spíše tou výjimkou.

Táta se tedy sbalil a vlakem dojel z Rožňavy až do Kolína. Když dorazil, nevěděl kam má přesně jít, poptal se tedy místních lidí, kteří mu řekli: “Tímhle směrem je nějaká vojenská oblast, tam to určitě bude”. Vyrazil tam, zaklepal na vrátnici a řekl, že sem má jít na vojnu. Strážný na bráně mu odpověděl se slovy: “Tohle je věznice, tady nemáš co dělat, hele kasárna jsou tam na kopci”. A ještě dodal: “Ale jestli tam máš být až ve dvanáct, tak máš ještě dvě hodiny čas, to si ještě zajdi na panáka”. A protože neměl co lepšího na práci a už věděl kam má jít, zašel si tedy do hospody. Po chvilce překvapivě neztratil pojem o čase a do kasáren se vydal včas, přesto měli pak seržanti blbý kecy, no ..to se dalo asi čekat, vědět do čeho jde. Jak prošel vrátnicí, tak mu vzali úplně všechno oblečení, boty, batoh, a místo toho mu dali takové ty typické vojenské kalhoty, trička, zelené ponožky, spacák, takové ošklivé žluté pyžamo, uniformu a boty (kanady). Ještě ho ostříhali na ježka, stejně, jako všechny nové vojáky. Pak ho poslali do kasáren a od té chvíle už byl na vojně. Mimichodem, na vojně sice měli postele, ale neměli peřiny, takže používali spacáky.

Na vojně by se vojáci dali roztřídit do několika skupin. Byli tam samozřejmě ti, kteří na vojně veleli, byli to tzv. ́vojáci z povolání ́. To byli vojáci, kteří vystudovali střední nebo vysokou školu vojenskou, nebo to už byli opravdoví zkušení vojáci. Být vojákem, nejen na vojně, už tedy byla normální práce vojáků z povolání. Samozřejmě čím lepší měli vzdělání a čím více zkušeností měli, tím vyšší měli hodnost, a tedy tím výš byli nejen na vojně postaveni. V Kolíně byl nejvýše postavený voják s hodností plukovník, ten se ale s obyčejnými vojáky skoro vůbec nebavil, protože měl důležitější věci na práci. Další skupinkou byli vysokoškoláci jako můj táta, o kterých vám potom něco povím. Největší skupinou mužů byli právě obyčejní vojáci, kteří třeba neměli vysokou školu vůbec. V tom případě museli jít na vojnu na dva roky.
Klasický den vypadal pro všechny celkem stejně. Vždy v šest hodin ráno byl budíček. Služba na chodbě pro ten den pískala na píšťalku a všichni museli do deseti minut vyběhnout na dvůr. Na dvoře měli všichni rozcvičku, po které se hromadně běhalo. Ráno cvičili v trenkách a teniskách skoro po celý rok. V zimě měli i tepláky, ale jinak neměli oblečení navíc. Po rozcvičce byl každé ráno velký nástup. Tam si všichni vojáci stoupli do řady a různí seržanti vojákům říkali různé informace a rozdělení služeb na daný den. Na nástupu také plukovníkovi voják z povolání hlásil věci jako počet nastoupených vojáků, jestli je někdo nemocný apod., a také byl vojákům sdělen rozpis služeb/stráží do příštího střídání, o tom, co a jak se střídalo, vám hned povím, ale překvapivě rituál neprobíhal ráno. Po rozcvičce měli vojáci rozchod na hygienu, kde si vyčistili zuby, osprchovali se atd. Každé ráno se museli oholit, to kontrolovala služba. Potom následovala snídaně a po snídani tzv. ́zaměstnání ́.

Zaměstnání byla dvakrát denně dopoledne a odpoledne. Dopoledne, asi od devíti hodin do oběda, byla praktická část a odpoledne, asi od čtrnácti do šestnácti hodin teoretická. Tady se nám to trochu rozděluje, protože ti obyčejní vojáci měli jejich první měsíc tzv. ́přijímač ́. Během přijímače se na zaměstnání učili vlastně jen jednu věc, a tou bylo pochodování neboli pořadový krok. Potřebovali se to naučit, jelikož za ten měsíc museli složit tzv. ́přísahu ́. Přísaha ale nebyla jen tak, byla to pro vojáky velká událost, na kterou se chodili podívat i jejich rodiče. Na přísaze pak vojáci přísahali věrnost Československé socialistické republice a jen když ji složili, tak se mohli stát skutečnými vojáky. A přesně to po zbytek vojny cvičili během těch zaměstnání. Táta to řekl docela hezky, řekl, že si vlastně: “hráli na vojáky”. Po přísaze během dopoledních zaměstnání totiž dělali ta typická vojenská cvičení, jako například střílení, házení granáty, rozborka-sborka a později třeba i řízení obrněných transportérů. Po dopoledním zaměstnání měli všichni ve dvanáct hodin oběd a po obědě hodinovou pauzu. Když měli pauzu, tak museli být na pokojích a měli buď odpočívat, nebo si mohli číst takovou malou knížku, kterou měl každý voják u sebe. Táta si už moc nepamatuje, co v ní bylo, ale říkal, že v ní asi byly nějaké vojenské zásady a pravidla. Po pauze měli teoretickou část zaměstnání, kde dělali vlastně vše, na co nepotřebovali cvičiště. To znamenalo, že se učili třeba různé bojové taktiky, nebo třeba jak rozložit stany a ostatní věci v poli. Učili se taky o různých zahraničních zbraních a vozidlech, nebo i o jejich vlastních zbraních a vozidlech. Přece jenom když tam budete většinou dva roky, tak máte dost času na to, aby jste se naučili skoro každou hloupost.

Každopádně, po odpoledním zaměstnání se každý den, asi ve čtyři hodiny vystřídali vojáci, kteří měli různé služby a stráže. Na vojně si vojáci vlastně hlídali všechno sami. Služby totiž mělo mnoho vojáků na mnoho různých věcí. Třeba byl vždy jeden voják, který seděl celou noc na chodbě s píšťalkou a hlídal, aby někdo neutekl z kasáren, protože z nich se jen tak odejít nemohlo. Potom samozřejmě nemusel jít na rozcvičku a jen nahlásil určitému vojákovi z povolání docházku a případně nemocné vojáky a mohl jít spát, dokonce měl pak celý den volno. Jiná služba třeba měla kontrolovat, jestli se vojáci po rozcvičce oholili. Na co ale měli službu vojáci celkem dost, bylo držení stráže. To, jak se střídali, vypadalo něco jako výměna stráží před Pražským hradem. Prostě si představte, jak k sobě dva vojáci pochodují, a ten, co hlídkoval, na svou výměnu zakřičel něco jako: “Soudruhu vojíne, za mojí hlídky se nic zvláštního nestalo!”. Někteří vojáci strážili třeba plot kolem vojenské oblasti nebo vozový park, to bylo takové velké parkoviště, kde byla všelijaká vozidla, jako vojenská auta, zmíněné obrněné transportéry, tanky ale v Kolíně nebyly, byly tam také takzvané ́rušičky ́, o kterých vám povím za chvilku. Vojáci strážili také ́bojovou zástavu ́ a vojenskou věznici. Bojová zástava byla něco jako vlajka, tady umístěna na třetím patře budovy vojáků z povolání. Bojová zástava byla to úplně nejdůležitější, co každý vojenský útvar měl. Kdyby došlo k jejímu odcizení, celý vojenský útvar nejen v případě našeho kolínského, by se nekompromisně zrušil a jeho vojáci by byli přerozděleni do jiných vojenských útvarů, a tak se tedy bojová zástava tedy přísně střežila 24/7. Na každý den byli vybráni čtyři vojáci, kteří ve skupinách po dvou u zástavy stáli ozbrojení s ostrými náboji a každé dvě hodiny se střídali, toto můj táta ale nikdy nedělal. Vojáci také střežili již zmíněné vězení. Vězení měl každý vojenský útvar a byli do něj zavíráni pouze vojáci z různých důvodů, a na různou dobu podle spáchaného prohřešku proti vojenskému řádu a nařízení a čas, který ve vězení strávili, se jim pak připočetl k času, který na vojně měli strávit původně. Jestliže ve vězení voják strávil třeba deset dní, tak zůstal o deset dní déle na vojně. Mohli tam být zavřeni například za nevhodné chování na cvičišti, k nadřízeným, nebo k ostatním vojákům. Mohli tam být i z důvodu, že bez dovolení opustili kasárna, nebo protože přišli pozdě z tzv. ́vycházek ́ nebo ́opušťáků ́.

Když voják chtěl jít, aniž by porušil pravidla, ven z kasáren třeba na pivo s kamarády, musel si zažádat o tzv. ́vycházku ́. Jelikož je na vojně všechno přesně určené, vycházky byly pouze od šesti hodin odpoledne do deseti hodin v noci. Fungovalo to tak, že každý voják měl u sebe tzv. ́vojenskou knížku ́. Do vojenské knížky si vojáci psali vycházky a velitel jim to musel podepsat, když ale nepodepsal, nikam nešli, nebo spíš nemohli jít, anebo ještě lépe, neměli jít. To, že někam neměli jít, neznamenalo, že nešli. K tomuto vojenskému útvaru totiž patřil i ́prasečák ́, kde se chovala prasata, pro potřeby stravování vojáků. Byl asi deset kilometrů za kasárnami na vesnici, no a na každé vesnici je samozřejmě hospoda. Do tohoto prasečáku pak náklaďáky z kasáren vozily z kuchyně pomyje v sudech. Takže vojáci, včetně táty, kterým nepovolili vycházku, se odplížili z kasáren a přemlouvali řidiče náklaďáků, aby se mohli mezi sudy schovat a aby je dovezli až na vesnici. Z hospody pak do kasáren šli pěšky a museli skákat přes plot. Když si jich pak hlídka případně všimla a viděla, že nemají podepsanou vycházku, tak je strčili rovnou do vězení. Pár výhod, které táta měl proto, neboť nastoupil s hodností četaře absolventa bylo nejen to, že mu vycházek dovolili více, ale i dokonce nikdy za nic nešel do vězení. Samozřejmě z toho nevyvázl úplně bez následků, rozhodně mu to ale nezpůsobilo nic tak nepříjemného jako bylo vězení, ale o tom za chvíli. Do vojenské knížky se psal i ten tzv. ́opušťák ́. Opušťák měl každý voják, včetně táty, na vojně pouze jeden. Když měl voják opušťák, tak měl 3 dny na to, aby jel pouze domů a zpět. Na vycházky a na opušťák chodili vojáci pouze v uniformě nejen kvůli formalitě, ale také proto, protože vlastně neměli žádné jiné oblečení, jelikož jim ho, jak jsem říkal, na začátku, při nástupu na vojnu vzali.
Pokud ale voják nebyl na vycházce, nebo zrovna něco nestrážil, tak den pokračoval tak, že během a po vystřídání stráží, měli vojáci krátkou pauzu, asi do šesti hodin odpoledne. Pak si dali večeři a v sedm hodin večer se museli jít všichni povinně dívat na Televizní noviny. Asi aby byli ́vzdělaní ́. Vzdělávání ale neskončilo ani zdaleka tam, jelikož to co následovalo, bylo mnohem horší, než nějaké komunistické televizní noviny. Po Televizních novinách bylo každý večer tzv. ́politické školení mužstva ́. Když byl táta na vojně ještě v dobách komunismu, což se zanedlouho změnilo, tak samozřejmě všichni museli vědět to, že komunismus je to nejlepší co existuje a že kapitalismus je zlo. A to samozřejmě nemohla být výjimka ani pro vojáky. Během politického školení mužstva toti vojáky učil tzv. ́politruk ́. Politruk byl voják, který na vojně dbal na to, aby vojákům nacpal do hlavy všechny myšlenky komunistického režimu. Táta říkal, že politruk byl šílenec, a taky se není čemu divit, když byl tohle někdo schopný každý den vykládat.

Pak už kromě večerní hygieny, která byla v 10 hodin večer, hned před spaním zbývala už jen poslední aktivita, kterou byly tzv. ́rajóny ́. Rajóny trvaly asi hodinu a půl a převážně se během nich uklízela kasárna a čistily se boty. Během celého průběhu vojny se totiž dělo něco, co se během rajonů projevovalo nejvíce. Všichni obyčejní vojáci totiž mezi sebou měli jakousi zvláštní dynamiku, kde vojáci, kteří chodili na vojnu prvním rokem, vyloženě sloužili vojákům, kteří na vojnu chodili už rok druhý. Říkalo se jim ́bažanti ́ a ́mazáci ́ (bažanti sloužili mazákům). Nejen, že mazáci už nikdy neuklízeli kasárna a ani si nečistili svoje boty, ale když od bažanta něco chtěli, třeba přinést pití, nebo namazat chleba, tak je bažanti vždy museli poslechnout, a když mazáky neposlouchali, tak dostali tzv. ́deku ́. Když někdo dostal deku, tak ho v noci přikryli ostatní vojáci dekou a ze všech stran ho začali mlátit, takže bažanti vždy poslouchali. Bažanta od mazáka jste mohli rozpoznat už od pohledu, protože bažanti měli narozdíl od mazáků například upravenou čepici víc do špičata, nebo víc utáhlé boty. Také měl každý mazák svého vlastního bažanta, takže když nějaký nováček vychytal zrovna nějakého mazáka blázna, tak měl dost nepříjemný rok na vojně. Když se na konci prvního roku měl z bažanta stát mazák, tak si musel projít nějakou těžkou zkouškou od mazáků. Takže každý mazák byl jednou bažant a když první rok musel jako bažant dřít, tak jako mazák už nemusel dělat skoro nic. Toto bylo ale pouze u běžných vojáků a ne u vysokoškoláků, takže můj táta nikdy bažant nebo mazák nebyl a svoje boty atd. si čistil sám. O této dynamice vojáci z povolání a další velitelé vědeli, ale nějak do toho nezasahovali.

Vysokoškoláci to měli z vojáků, kteří na vojnu šli pouze povinně, asi nejjednodušší. Bylo několik hodností, které vysokoškoláci na konci průpravy na vysoké škole dostali a četaři absolventi, jako můj táta, to měli úplně nejlepší. Četař absolvent byla ta nejlepší hodnost, kterou mohl běžný vysokoškolák dostat, takže měl na vojně mnoho výhod. Několik z nich už jsem zmínil (třeba. že nebyl nikdy bažant, nebo dostával více vycházek). Hlavně byl ale velitelem svojí vlastní čety, která měla asi 30 vojáků. Jeho úkolem na vojně bylo naučit své nováčky všechno, co se naučil na vysoké škole na té průpravě. Což znamenalo naučit je pochodovat na přijímač, a pak třeba házení granátem nebo taky střílení. Po tom roce ale pak odešel, takže to, že tam ti ́jeho ́ vojáci zůstali ještě další rok, což ve výsledku znamenalo, že vlastně pak uměli víc než on. Takže můj táta to měl na vojně oproti ostatním vojákům fakt super. Možná vás zajímá to, jaké následky měl táta za to, že ho párkrát našli, jak utelk z kasáren. No, bylo to poměrně jednoduché. Nad četařem absolventem byli ještě hodnosti většinou těch odborných středoškoláků, jako např. rotný, rotmistr atd. Tyto role už měly takové výhody, že třeba mohly chodit na vycházky kdy chtěly. A táta by tyto hodnosti i získal, kdyby mu je za jeho chování místo toho vězení nestrhli. Ve výsledku pak přišel na vojnu jako četař absolvent a odešel také jako četař absolvent.
Včetně obyčejných dnů měli třeba i polní cvičení. Ta mohla trvat někdy i pár dnů a sloužila k tomu, že si vojáci simulovali, jaká by byla skutečná válka apod. Např. si postavili polní základny a prováděli tam různá cvičení. Samozřejmě, že stany a podobné věci stavěli a nosili skoro jen bažanti. Vojenský útvar v Kolíně byl totiž primárně soustředěný na jednu věc, a tou byl rádio elektronický boj s nepřítelem, na to se používaly již zmíněné rušičky vysílání. Byly to takové náklaďáky s anténami na střeše. Sloužily k rušení rádiového signálu nepřítele v případě války. Byly to docela drahé stroje, takže když se na nich cvičilo, tak jen někdy, během těch polních cvičení. Cvičili na nich pouze někteří kolínští vojáci, např. můj táta ne, on a jeho četa pouze nacvičovali strážení těch rušiček. Celý vojenský útvar byl pro civilní obyvatele a nepřátele kvůli rušičkám tajný. Víkendy měli vojáci skoro úplně volné, jelikož ti vojáci z povolání chodili na vojnu do práce, tak o víkendech byli doma. A ti nadřízení, co tam s obyčejnými vojáky zůstali, také nechtěli nic dělat, a taky nic nedělali.

Na vojně s tátou byli ještě třeba kuchaři, to byli opravdoví ́páni ́. Měli vlastní sprchy, nemuseli chodit na rozcvičky a všichni se k nim chovali hezky, i třeba vojáci z povolání, protože taky dostávali jídlo od nich. Kuchaři na vojně byli třeba nějací vyučení číšníci, nebo vyučení kuchaři. Mimochodem, kuchaři byli také rozdělení na bažanty a mazáky, takže chlapi, kteří to měli na vojně jednoznačně nejlepší, byli kuchaři mazáci. Už kuchaři jako takoví nemuseli skoro nic dělat, protože většinu věcí, jako škrábání brambor, dělali obyčejní vojáci (vždycky bažanti) za ně, ale když už měli něco dělat, tak vlastně vždy jen kuchaři bažanti. Táta říkal, že měl jednou službu v kuchyni, jenom tam hlídal a by někdo nepředbíhal apod. a říkal, že to bylo super, protože na něj mimo jiné nikdo za nic nekřičel a měl pohodu celý den. Potom tam byli ještě ́pétépáci ́, neboli Pomocný technický prapor. To byli muži, kteří byli nepříjemní komunistickému režimu a na vojně tam měli opravdu peklo. Ty táta ale skoro nikdy neviděl, protože měli vlastní kasárna a byli trochu jinde a asi dělali trochu jiné věci než běžní vojáci.

Po Sametové revoluci přišlo pár změn. Například všem vojákům na měsíc zakázali vycházet ven z kasáren, protože nikdo nevěděl, jestli byl nový, nebo starý režim. Zkrátili tátovi vojnu o 1 měsíc, takže tam byl nakonec ́pouze ́ 11 měsíců, což bylo ale pořád lepší než 12 měsíců. Zmizel politruk, už nebylo třeba ho na vojně nadále mít. Všichni se přestali oslovovat ́soudruhu ́ a začali se oslovovat ́pane ́, což vytvořilo menší zmatky těch prvních pár týdnů. Ale jinak to tam na vojně chvilku po Sametové revoluci pokračovalo skoro stejně jako předtím. A pétépáci už noví nepřibyli a ti co tam byli, si to ještě dochodili. Samotný vojenský útvar byl pár let po Sametové revoluci zrušen, takže teď víme, že v Kolíně byly nějaké rušičky.

Potom, když z vojny vojáci odcházeli, tak museli všechno své prádlo jako prostěradla, spacáky, uniformy pyžama apod. vrátit vojenskému útvaru a když si nějáký mazák něco zapomněl, tak si vzal co potřeboval od bažanta se slovy: “Neboj, ty to pak vezmeš zas někomu jinýmu”.

Tak takový byl život na vojně před a po Sametové revoluci.