Humorná vzpomínka mého táty

Já: Co vás vedlo k takovému činu.

Táta: Těch důvodů bylo více, dobrodružství, krásně zralá chutná zelenina, kterou jsme v rámci školní výuky pěstovali.

Já: Kolik vás bylo?

Táta: Já a mí dva věrní kamarádi, s kterýma jsme se rozhodli sklidit část školní úrody.

Já: Jak samotný čin probíhal?

Táta: Po předem domluvené schůzce v našem rodném sídlišti, jsme měli pocit, že dnes je ten správný den na zahradní lup. Po pečlivém naplánování a ujištění, že se nemůže nic stát, a že dnes je opravdu ten pravý den, jsme se vydali směrem k nedaleké školní zahradě. Samozřejmě jsme se nevydali přímou a nejkratší cestou. Vyrazili jsme se tedy oklikou, krytí vzrostlým stromořadím, lemovaným spoustou keřů. Po zcela nenápadném příchodu ke školnímu plotu s ostnatým drátem na vrcholu jsme se vzájemnými pohledy ubezpečili, že toto pro nás není překážka. Rozptýlili jsme se podél zahrady, krytí každý keřem a rekognoskovali jsme zahradní úrodu. Zároveň jsme se ujistili, že zahrada je zcela opuštěna, tudíž nám nehrozí přichycení při činu. Po kratší době, jsme vybrali místo, kde jsme se rozhodli překonat překážku mezi námi a vyzrálou zeleninou, tedy plot s ostnatým drátem. V tu chvíli jeden z kamarádů dostal nápad, že by nebylo od věci, kdyby zůstal a hlídal. Požádal nás, aby jsme mu za odměnu také něco přinesli. Po odsouhlasení jsme dva překonali překážku a vydali se do zahrady. Když jsme se dostali do zahrady, začali jsme okamžitě konzumovat první kusy zeleniny, které byly nejblíže. Po pár kusech nás napadlo, že by nemusel být zamčen školní skleník, kde rostla nejzralejší a tudíž i nejlepší zelenina. Po rychlém přemístění ke skleníku jsme otevřeli dveře a naskytl se nám pohled na ráj zeleniny jako jsou rajčata, papriky a okurky. Pustili jsme se do ochutnávky a úplně nás opustil pojem o čase a ostražitost. Už si přesně nevybavuji jak dlouho jsme se v e skleníku nacházeli, když v tom kamarád vyjekl: tak někdo jde. Otočil jsem se a přes ušmudlané tabulky skla jsem v dálce zahlédl siluetu postavy. Přeběhli jsme k východu ze skleníku a zpoza pootevřených dveří jsme zjistili, že silueta postavy patří školníkovi. Školník byl naštěstí poměrně daleko a tak se nám naše situace nezdála kritická. To už se nedalo říct, když jsme zahlédli školníkova psa. Školník měl rasu vlčáka. Pes byl bez koše puštěný na volno. V mžiku jsme s kamarádem vyběhli ze skleníku k nejbližší hranici pozemku, tedy plotu. Tím jsme odhalili svoji přítomnost, což na v tuto chvíli bylo úplně jedno. V zběsilém běhu jsem naskočil na plot a snažil se ho co nejrychleji překonat. Kamarád, který měl čekat před plotem už tam nebyl. Ten vzal nohy na ramena jako první. Polilo mě horko, když v nejvyšším bodě překonávání plotu mě něco zachytilo za mé červené trenky. Nenapadlo mě nic jiného, než se na vrcholu plotu odrazit a skočit. Při skoku z vrcholu jsem zaslechl trhavý zvuk mích trenýrek. Po dopadu na zem jsem se rychle postavil na nohy a co nejrychleji utíkal pryč. Při běhu jsem cítil, že mně pravá půlka trenýrek vlaje a půlka zadku mně leze ven. Když jsem přiběhl do frekventovaných ulic začal jsem si přidržovat odtrženou část při těle.

Já: Jaký by vás čekal trest, kdyby vás chytili?

Táta: Přesně nevím, ale minimálně třídní důtka a nucené neoblíbené práce na zahradě jako rytí.

Já: Co na to říkali doma?

Táta: Domů jsem přišel jak myš, převlékl jsem a roztržené trenky tajně vyhodil.