Vzpomínky na život v 40. letech

Během našich konverzací s mojí známou Františkou, které je v dnešní roce neuvěřitelných 96 let, jsem se dozvěděl mnoho o životě v 30 – 40 letech 20 století. Kromě jasných technologický rozdílů tak jsem se dozvěděl žel jaké bylo vyučování v té době a spousto dalšího. Za celou dobu, co jsme si povídali mi Františka řekla:

Kam si chodila do školy? Jak to ve škole vypadalo? Jaké předměty tě bavily nejvíce a jaké nejméně? Učili jste se něco, cos e dnes už neučí?

Obecnou školu jsem vychodila v Hartinkově, byla tam jedna třída a do té se chodilo pět let. Byla tam i druhá třída, ale v té se hrálo divadlo. Učitel s námi nacvičoval divadlo, vždy odpoledne jsme chodily a pan učitel se nám věnoval. Večer zase nacvičoval s dospělými. Zapojil všechny děti i ty malé, dělali trpaslíky nebo víly. Jedna paní švadlena nám ušila šaty z krepového papíru, pošila růžičkami také z krepu čepice trpaslíčkům princům čepice. Lidé se více věnovali dění v dědině. Když jsem šla do měšťanky šla jsem s trojkou z počtů jedničku jsem měla jen ze zeměpisu ze zpěvu, tělocviku a náboženství. Když nám dal učitel příklady z počtů snažila jsem se abych nebyla poslední. Pan učitel procházel mezi lavicemi a pozoroval, jak počítáme. Když jsem byla hotová rozhlížela jsem se kdo je už hototov. Pan učitel přišel ke mně. „Ty už jsi hotová“? „Ano!“ „A kdo je ještě hotov?“ Žákyně přede mnou se ještě hlásila. Ptal se jí: „Počítala si to sama nebo jsi to opsala?“ Ona řekla: „Opsala.“ Řekl jí: „Máš štěstí, že jsi se přiznala, já to viděl. Nedám ti žádnou známku, kdybys se přiznala dostala bys pět.“ Já jsem si vůbec nevšimla že to ode mne opsala. Byla jsem ve třídě první hotová. Ona šla do měšťanky s jedničkou a já s trojkou. Pan učitel to řekl ve sborovně. Učitelé se na mne chodili dívat i pan ředitel. Už po celou měšťanku sem měla jedničku z počtů a měření., i když se nám učitele měnili.

Co se tenkrát nosilo? A jaké byly tvé oblíbené šaty

Za mého dětství se nosili šaty jako teď, jen jsme neměli plné skříně jako teď. Maminka nám dala ušít jedny šaty a ty se nosili jen do kostela a na svátky. Druhý rok jsme je měli do školy a do kostela byly zase nové. Měla jsem do kostela bílý klobouček a taštičku, jinak jsem nosila věci po mé sestře. Jen bot jsem měla dost, které mě tatínek šil. V zimě jsme nosili taková trika s kalhotami, co byly mezi nohama rozstřižené a teplé punčochy a šaty. Kabátek jsem měla do pasu, moc ráda jsem jej nosila, jako malá jsem měla kožíšek. Jednou vybírali naší brambory, tatínek je nosil domů, udělali nám oheň bylo už chladno. Obrátili jsme se s mojí sestrou k ohni zády. Tatínek přijížděl z domu, trakař odhodil a utíkal ke mně. Svalil mě na zem a válel mně v hlíně. Já nevěděla, co se děje. Hořela jsem! Záda kožíšku mi prohořela a já nic nevěděla. Bylo mi teplo.



Jaká byla tvá první práce? V kolika letech jsi vlastně začala pracovat? Máš nějaký zážitek ze svého prvního zaměstnání

Ve čtrnácti letech mě poslal pracovní úřad do Přemyslovic k dětem ke Kalvodům. Karlíček měl pět let a Anička jeden a půl roku. Tady jsem zažila, jak pro ně přijelo gestapo, ale jinak jsem se tam měla dobře. Opatrovala jsem jen děti, když měli dělníky na poli chystala jsem pro ně večeře, to byly brambory a mléko jindy káva a chleba s máslem. Dělníci mě chválili že dělám dobrou kávu. Jednou jeli paní máma do Prostějova nakupovat, měla tam bratra v řeznictví a já vařila knedlíky se švestkami. Babička mi dala brambory a já uvařila mísu knedlíků. Pantáta přišel, všechny knedlíky snědl, já ani služka jsme neměli nic. Zbyly v míse čtyři knedlíky. Paní máma se jen usmála. V neděli jsem směla chodit do kostela, když jsem potom později pracovala u Hejtmanů, jela jsem s nimi na čtrnáct dní na zámek v Přemyslovicích na dovolenou a zašla jsem navštívit Kalvodovi. Karlíček Kalvoda měl velkou radost a řekl mi: „Až vyrostu, koupím si letadlo a přijedu si pro tebe.“ Po válce jsem se k nim šla také podívat. To už Karlíček někde studoval a pak se oženil, měl dvě dcery žil v Ostravě. Anička žila v Praze a když tatínek zemřel vzala si maminku k sobě. Co udělali s tím domem v Přemyslovicích nevím. V Přemyslovicích jsem pracovala asi rok a znovu mě pracovní úřad odvolala a šla jsem do Litovle ke staré paní, dcery manželky pana Hejtmana. Jen jsem staré paní trochu uklidila, měla jednu místnost, už mě mladá paní volala. Dala mi na starost dvě děti, Ekehat měl pět a půl roku a Rhidigr dva roky. Stará paní se zlobila, že mě platí ona. A tak mě dali k jejich známým na Červenku, také k dětem. Měli pěti letou holčičku Elke, čtrnáctiletého Petra a šestnácti letého Klauze. Když končila válka, chystali se Dorautovi, jak se paní na července jmenovala, na odjezd do Německa. Úřad mi hned volal, že mě chce jedna paní z Litovle k dětem. Paní Dorautová mi dal potvrzení, že jsem neměla dovolenou a řekla mi: „Jeď domů.“ A tak jsem až do konce války byla doma.