Jak moje babička zažívala rozlévání Dyje

Babička se narodila po 2. světové válce ve vesničce Brod nad Dyjí. Když jsem se jí zeptala, jaké má vzpomínky nebo co zajímavého zažila, povyprávěla mi toto. Vzpomínala na starou řeku Dyji.

„Každoroční záplavy dorazily do naší vesnice vždy tak v dubnu nebo květnu. Velká voda zaplavila opravdu rozsáhlé oblasti luk, to bylo jedno velké jezero, které končilo u místa, kterému jsme říkali „U Vrbiček“. Tam byl terén trochu vyšší, vytvořil přírodní hráz, takže voda nemohla odtékat dál do polí. Voda tam vydržela hodně dlouho, přišla v dubnu a vydržela až do konce června, postupně se vypařovala. Na loukách, které byly původně zaplavené, zbývaly už jen malé tůňky plné vody, ale také plné ryb. Při záplavách se ryby dostaly na louky a my jsme je pak chodili do těch tůněk vybírat. Dávali jsme je do proutěného koše a maminka měla pro nás večeři.

Kolem těch luk byly zákruty staré Dyje, takové ty krásné meandry, které tam končily. Někdy se rozšířily do celého okolí a vytvořily velkou nádrž. My jsme té nádrži říkali „Lavor“ a do toho Lavoru jsme se chodívali bahnit. Bývalo tam hrozně moc obrovských říčních škeblí, které se vždycky zavrtávaly do bahna a my jsme je z něj vybírali a ve velkém koši nebo ve staré dětské vaničce jsme je přinášeli domů. Rozsekli jsme je a dali kačenám.

Já jsem se narodila v roce 1948, takže do míst, kde tekla stará Dyje, jsem mohla chodit až jsem byla trochu starší. A mohla jsem tam jen proto, že jsem měla dva bratry a ti mě vždy doprovázeli. Oni rádi rybařili, takže já jsem tam s nimi chodila právě na ryby.

Dyje a ty její zákruty, to byla nádhera, třeba v květnu, když všechno kvetlo. Celá stará Dyje byla poseta stulíky, které kvetly žlutě, a lekníny, které kvetly barevně. Na březích rostlo vysoké rákosí. Nejvíc si pamatuji na dobu, kdy v rákosí hnízdili racci, protože to bylo období plné křiku.

Stará Dyje byla překrásná.“