Škola za komunistického režimu

,,Ráno jsme přišli do školy, normálně na osmou, jak je to teď, to si myslím, že se nezměnilo, a šli jsme do šaten. Neměli jsme ale každej svou skříňku, jak máte vy teď. Měli jsme takový velký společný klece, ale každej měl svůj věšák. Přezuli jsme se a všichni museli mít přezůvky. Neexistovalo, že by někdo po škole chodil v botách. Pokud někdo neměl přezůvky, tak prostě šel v ponožkách. No a pak jsme šli na vyučování, a to probíhalo v podstatě jak teď.

Jenom teda když jsme měli tělocvik, tak to jsme museli být jednotně oblečení. Kluci měli takový červený plátěný trenýrky a bílý tílka. A my holky jsme měly bílý trička nebo tílka a takový modrý kalhotky. A všichni jsme nosili jarmilky.

Vždycky, kolem desáté, se u nás rozdávala svačina. Dostávali jsme třeba chleba namazanej pomazánkou nebo loupáček a jogurt nebo – a to dodneška nepochopím – nám dávali mlíka, a protože se prodávaly v těch igelitových sáčcích tak my jsme dostávali to stejný ale půl litra. No, a ne každej vypije na svačinu tolik mlíka, takže pak to bylo všude vylitý, tak to bylo docela nešťastný.

Pak se teda chodilo na obědy, a to se stávaly šílený fronty. Pamatuju si, my jsme dostávali stravenky. To bylo na takovým archu a stravenka byla 2 × 1 cm a každej měsíc byla jiná barva. To sis musela nastříhat a ty papírky byly fakt malinký. A jakmile jsi neměla tu stravenku tak ti prostě nedali oběd. A to kupovali rodiče, jak se teď platí obědy, tak předtím se kupovaly stravenky.

Potom jsme teda většinou chodili hned domů a obecně to bylo tak, že rodiče řekli: ,,Po škole si nachystej, udělej si úkoly, nauč se ať je to všechno hotový než příjdem z práce.“ Potom jsme ještě pomáhali doma, třeba s nádobím, s úklidem atd. a nešli jsem ven, než jsme měli všechno hotový.

Teď mě jenom tak napadlo, jak vy jezdíte na ty různý výlety, kurzy, zájezdy a podobně tak my jsme tohle neměli. My jsme chodili na exkurze do továren. Nebo občas do zoo. Chodili jsme ale třeba do kina. To bylo povinný a chodilo se na ruský filmy. A ve škole jsme pak mívali přednášky. Třeba od hasičů, to bylo i v Pelíškách.
Co bychom teda ještě měli zmínit je branný cvičení. To bylo na to, aby se škola uměla zachovat, kdyby vypukla válka. Takže když byl nějakej poplach, tak jsme si museli nandat masky, takový ty gumový s tím chobotem, pak jsme měli pytlíky, ty jsme si dali na ruce a na nohy a pláštěnku. A v tom jsme šli na pochodové cvičení. Tam se trénoval vlastně hromadnej odchod ze školy. To jsme se seřadili a v doprovodu učitelky jsme utíkali ven z té školy.

Pak byly ještě kroužky. Když jsi byla na prvním stupni tak jsi chodila do Jiskřiček, skládal se slib Jisker. A na druhým stupni jsi byla Pionýr. Byly samozřejmě organizovaný komunistama a byly jakoby nepovinný ale když jsi tam nebyla, tak byl problém. A až jsi šla na střední školu, tak byli Svazáci – SSM – a tam už bývali takoví hodně zapálení komunisti.

Obecně si ale myslíme že to vypadalo hodně podobně jako teď. Jen jeden velkej rozdíl je v tom, že na vás jsou kladený daleko větší nároky, co se týče učení. To my jsme tak náročný v žádným případě neměli. Naopak my jsme měli zase velkej respekt ze starších a z učitelů, z nadřízených. To tak dneska prostě už není.“