Z vyprávění mé babičky

Už párkrát jsem si povídala s mou babičkou o tom, jak se žilo za jejího dětství a mládí, ale vždy to bylo jen uprostřed jiné konverzace a rychle jsme se zase dostaly k něčemu jinému. Ale z vyprávění mé maminky, která často přemýšlí nad tím, proč se neptala svých rodičů a prarodičů víc, jsem si uvědomila, že je škoda znát jen úlomky z historie, z babiččina života, že by mě mrzelo to zapomenout, nebo se dokonce vůbec nezeptat, proto si sedám na židli naproti mé babičce přichystaná krátce zdokumentovat náš rozhovor a začínám se jí ptát:


Babi, co je první vzpomínka na tvoje dětství, která tě napadne?

No, Barunko, s maminkou, tatínkem a bratrem jsme bydleli v bytě, ale velkou část dětských let jsem prožila na chatě na Vysočině, kterou postavil sám můj tatínek, protože brácha byl astmatik, a tam pořád svítilo sluníčko a byl tam čistý vzduch. Jezdili jsme tam hodně, rodiče to měli rádi. Pamatuju si, že tatínek, tvůj pradědeček, měl Kombíka, ketrým jsme tam jezdili. No byla to nádhera. My jsme byli chata číslo 1, protože když jsme se pouštěli do stavby, tak tam ještě žádná nebyla, jen o trochu dál byla taková malá vesnička. To bylo v roce 1950 nebo 1952, když chatu táta dostavěl. Začínal, když byly bráchovi dva roky a já jsem se zrovna narodila, taková malá pihovatá zrzavá a divoká holčička jsem byla. Taky jsme tam často chodili do lesa, jé tam bylo malin a hříbků! Později si tam táta postavil včelín a dělal vlastní med. Včeličky to bylo jeho! Později jsme si tam dostavěli verandu, studnu a sklípek, zase všechno dělal tatínek, byl moc šikovnej. Stavět jezdil dokonce každej víkend, vždycky nasedl na motorku, vedle něho jeli v takovým vozíku maminka s bráchou, na sobě koženou helmu. Táta se později, až jsem byla dospělá a maminka umřela, přestěhoval na chatu, bydlel tam od jara do podzimu a často tam brával mého nejstaršího syna, tvého tatínka.

A kolik bylo tvým rodičům, když jste se s bráchou narodili?

Oni byli starší, tatínkovi bylo čtyřicet dva a mamince bylo takových pětatřicet. Takže to měli hodně jiný než já. Já jsem se vdávala s dědou už v devatenácti a ve dvaceti jsem měla tvýho tatínka. No a my jsme s dědou byli na bytě, pak jsem dostala byt od TOSky, kde jsem pracovala, když byl tvůj taťka ještě malej, jenže toho už se děda nedožil, my jsme spolu po svatbě rok bydleli, on byl mezitím ještě na vojně, pak se nám narodilo miminko a on chvilku na to umřel. Tak jsem bydlela s rodiči a oni mi s malým pomáhali. Pak, když jsem už musela po roce mateřské pracovat, mi ho maminka hlídala doma, třeba týden ho měla na chatě a já jsem za nimi přijela. Pak šel tvůj taťka do školy, vůbec neměli tolik volna, jedno z mála byly jarní prázdniny, to bylo týden. Vždycky jsme jeli na chatu, to si pamatuju, tam se bruslilo na rybníku. Jen jsem otevřela dveře a slyšela je až k chatě. No a později jsem si v sedmadvaceti vzala dědu Zdenka a narodil se nám další chlapeček, později i holčička.

Když jsi mluvila o jarních prázdninách, jak to bylo s cestováním? Mohli jste vůbec někam?

V té době to režim moc nedovoloval. Až po revoluci jsem začala jezdit hodně na dovolenou, to se všechno otevřelo a jezdili jsme na poznávací zájezdy. Krátce po sametové revoluci jsme jeli zrovna na nějaký zájezd, když jsme jeli tam, tak jsme měli spoustu volného místa, a zpátky úplně plné kufry, protože to chvíli trvalo, než se k nám všechno to zboží po pádu komunismu dostalo. Jednou jsem ale byla na úřadě ještě před rokem 1989, abychom dostali výjezdní doložku pro cestu do Rakouska za tetou Gretou. Tam jsme čekali dlouho, ale když malinký syn začal říkat: ,,Mě bolí nožičky! Já jsem unavenej a mám hlad, mami!“, tak nás ostatní pustili dopředu, to bylo hezký. Já jsem samozřejmě chtěla jet i se synem, ale doložku nám dali za jedné podmínky, musela jsem ho nechat v Československu, abych s ním nechtěla do Rakouska emigrovat. Později jezdil zase sám syn, když byl starší, ale spolu jsme tam byli až po roce 89. Pro mě to tam bylo nepředstavitelné, tolik obchodů, zboží na výběr, ovoce a čokoláda! Greta mi kdysi posílala náušnice a musela je dát do krému, aby je celníci nezabavili! Jednou jsem tvýmu taťkovi dovezla z Rakouska kšandy s vlajkami USA a druhý den si mě paní soudružka ředitelka do školky zavolala a řekla, že takhle to nejde, že to je podpora Západu. Takže jsme krásné nové kšandy schovali a Románek už je nemohl nikam nosit.

Co vzdělání? Co jsi studovala ty?

Já jsem chodila na základní školu jako ty, tady ve městečku, která tento rok slaví už sedmdesát let od založení. Potom jsem se vyučila zámečnicí, jak chtěli moji rodiče, a to jsem dělala dvacet let. Později jsem zkoušela studovat střední průmyslovou školu, ale syn byl malý a neměl ho kdo hlídat, to bylo náročné, takže jsem tam studovala jen rok. Syn to měl těžší, chtěl jít na chemickou průmyslovou střední školu, ale mě s dědou si zavolali do školy a řekli, že pokud nejsme v KSČ, tak to nepůjde. Ptali se, jestli bych nechtěla vstoupit do strany, ale já jsem byla zásadně proti. Děda na tom byl stejně, když zkoušeli tvýho taťku, tak tam taky samozřejmě nepochodili, řekl jim, že do žádný strany nepůjde, taky byl proti. Takže na střední školu ho nepustili, přestože měl samé jedničky. Jeho soudružka učitelka Hyblerová z toho byla celá nešťastná, že mu chemie tak jde a nevzali ho na školu, tak mi poradila, že to nevadí, ať ho dám na učiliště, vyučí se a třeba bude za tři roky jiná situace. On se teda vyučil, pak si dodělal tu střední školu, na kterou chtěl, dokonce pak šel i na vysokou školu. Já jsem poté změnila zaměstnání a šla jsem pracovat jako pečovatelka do domova důchodců. Babičky a dědečkové si s námi vždy rádi popovídali, ale co si pamatuju, tak nikdy nechtěli mluvit o historii, válkách, spíš jen o rodině, dětech a vnoučatech. O těch vážnějších věcech, jako je druhá světová válka, se mnou mluvila, jako jedna z mála, má tchýně, ta mi například říkala, že bydlela na vesnici a za války se o ni a sestry maminka tak bála, že se musely schovávat ve chlívku s prasaty, aby se jim nic nestalo.

Jaké byly Vánoce za komunismu?

Dárky jsme sháněli takovým způsobem, že když nějaký známý měl odrostlé děti, tak jsme od něj věci kupovali. Dárků tehdy nebylo moc, ale děcka z nich měly vždycky radost. Třeba když tvoje teta dostala pod stromeček panenku, tak si sedla a rozplakala se. Ptala jsem se jí, co se stalo. Odpověděla mi: ,,Mamko, já mám panenku!“ Pro tvýho strejdu jsme sehnali LEGO, které s dědou poskládali ještě ten den v jedenáct hodin večer, a pro taťku lyže.
Taky si vzpomínám, že děti byly tak divoký, že jsem musela přivazovat stromek k závěsům, aby ho neshodily. A sněhu, toho bylo plno! Někdy byla taková zima, že se ve školách vyhlásily uhelné prázdniny, protože nebylo čím topit, a děti musely zůstat doma. Nebo když jsme jeli na chatu, tak byla cesta tolik zavátá, že jsme nemohli jet po cestě, ale lesem, a dokonce i tam nás někdy hajný varoval, že je to tam neprůjezdný. Když jsem byla malá, tak jsme na chatě pořád skákali do sněhu a moje děti zase pořád bobovaly.

Co si pamatuješ ze sametové revoluce, babi?

No, já jsem nebydlela nikde ve velkých městech, protože máme dům dál, takže jsem nebyla nikde v centru dění, ale pamatuju si, že kamarádi a známí z městečka tam byli. Když jsme to viděli v televizi, tak jsme byli všichni moc rádi.

A jak jsi vnímala rozdělení Československa?

Nejde říct, že bych byla ráda, ale za co jsem ráda byla, bylo to, že to proběhlo klidně a zůstaly nám se Slováky dobré vztahy. Pro mě se toho v tu chvíli tak moc nezměnilo, já jsem byla pořád Čechoslovačka, jelikož můj tatínek byl Čech a maminka pocházela ze Spišské Nové Vsi na Slovensku. Od malička na mě Slovensky mluvila, takže tím jazykem umím plynně. Dalším jazykem, který jsem ovládala, byla ruština, což byl v té době povinný předmět.


Po asi půl hodině rozhovoru mám základní představu o tom, jak se žilo obyčejným lidem v této době. Díky faktu, že jsem se dozvěděla tolik zajímavých věcí, které by neměly být zapomenuty, jsem si uvědomila, že nestačí půl hodina, hodina, dokonce ani celý den na to, abych se dozvěděla všechno o životě v této části historie, a že se musím ptát víc a víc, protože z vlastních zkušeností dalších lidí se toho o minulosti můžeme dozvědět mnoho.