Záznam přednášky o Miladě Horákové

PhDr. Zora Dvořáková, historička, spisovatelka a výtvarnice
Zora Dvořáková, rozená Růžičková, se narodila 15. prosince 1934 v Kladně, zemřela 26. února 2022. Její otec byl sekretářem organizace YMCA.
Po roce 1948 se situace rodiny zkomplikovala. Po maturitě na kladenském gymnáziu nebyla z kádrových důvodů přijata k dalšímu studiu, přijali ji až na čtvrtý pokus, mezitím pracovala jako učitelka. Po dokončení studia našla zaměstnání v památkové péči Středočeského kraje, kde pracovala na přípravě mnoha expozic.
Počátkem 60. let se vdala za JUDr. Vladimíra Dvořáka. V 50. letech odsouzeného za pomoc při emigraci Petra Zenkla. V roce 1968 se podílel na založení klubu K 231.
Zora Dvořáková úzce spolupracovala s Vlastivědným muzeem ve Slaném.
13. dubna 2016 přednesla v muzeu přednášku o Miladě Horákové, kterou jsem s jejím svolením zaznamenala.
Blažena Hrabánková

„Vážení přátelé, dnes je Milada Horáková naší společností vnímána jako symbol protikomunistického odporu. V den, kdy byla popravena, 27. června, je v našich kalendářích označen jako významný den, jako Den obětí komunistického režimu.
Ve svém výkladu, protože jsem se velmi důkladně Miladou Horákovou zabývala, měla jsem v rukou téměř všechny pramenné zdroje, které o ní vypovídají, takže si myslím, že o ní dost vím. Ráda bych vám jí přiblížila nejen jako poslankyni národně socialistické strany poválečného období, jako političku, jako představitelku ženského hnutí v Československu, na což se také často zapomíná, ale také bych ji chtěla přiblížit z té lidské stránky, abyste pochopili některé její postoje. Než o ní začnu takto vyprávět, musím se zmínit o jejím otci.
Její tatínek, Čeněk Král, neustále stál po jejím boku, v její blízkosti, a bohužel jako dvaaosmdesátiletý stařec, se dočkal její tragické smrti. Čeněk Král byl ve své době, a teď mám na mysli 90. léta 19. století, velice průbojný, agilní, člověk s velkým rozhledem. Zajímalo ho politické dění u nás. A z tohoto dění ho naprosto k sobě připoutal profesor Masaryk.
Masaryk vydal v 90. letech svá základní díla. Kolem Masaryka se vytvořila skupina jeho přívrženců a ti v roce devatenáct set vytvořili politickou stranu. Té straně se říkalo realistická. Byla to skupina velmi vzdělaných lidí, současně velmi progresivních a kritických. Snažila se českou společnost, která vykazovala takové určité zápecnictví, konzervatismus, probudit. Čeněk Král sice nebyl členem strany, ale pravidelně na jejich veřejná vystoupení chodil, četl jejich tisk. Vydávali velmi kriticky zaměřený časopis Čas, šéfredaktorem byl spisovatel Jan Herben. S velkým respektem byla tehdy přijímána Naše doba, jejím šéfredaktorem byl Jan Masaryk. Toto všechno na počátku 20. století Čeněk Král do sebe vstřebával a v tomto duchu vychovával svoji dceru Miladu. Čili když potom vidíte, že ona se před komunistickým soudem hlásila k Masarykovi, k Benešovi, to nebyla póza, to bylo v ní a ona po celou dobu svého života ten masarykovský odkaz humanity a demokracie velice výrazně projevovala.
Milada Králová se svou rodinou žila v Královských Vinohradech, v dnešní Rumunské ulici. Tam se Milada Horáková narodila 19. prosince 1901. Měla sestru Martu o šest let mladší a o čtyři roky mladšího bratříčka Jiřího.
Po otci Milada zdědila schopnost racionálního myšlení, po matce citlivost. Rodina žila harmonicky, i když na tehdejší dobu neobvykle. Čeněk Král sice měl trvalé bydliště na Královských Vinohradech, ale každé pondělí ráno odjížděl do Českých Budějovic, kde byl disponentem jednoho českého podniku a koncem týdne se vracel domů. Dneska je dojíždění za zaměstnáním častější, ale u něho to už tehdy tak vypadalo. V roce 1914 Miladiny sourozenci Marta a Jiříček onemocněli septickou spálou zkomplikovanou zánětem mozkových blan. Oba během týdne zemřeli a ve stejný den měli na Vinohradském hřbitově pohřeb. Maminka se nervově zhroutila, po nějakou dobu se o dceru a manžela nedokázala postarat a byla to právě čtrnáctiletá Milada, která musela převzít starost o chod domácnosti. Možná to byl právě ten moment, který ji v budoucnu ovlivnil, být druhým lidem nápomocen řešit jejich problémy. Další velkou starostí bylo, že právě probíhala I. světová válka a bylo nebezpečí, že otec bude povolán na frontu. K tomu naštěstí nedošlo. Po nějakém čase se maminka pozdravila a určitý jas do rodiny přineslo narození další dcery. To je právě Věra Tůmová, která vedle Milady Horákové figuruje v době, kdy už je souzena. S Miladou je jí umožněno setkat se před popravou. Čili to byla ta její sestřička o 14 let mladší.
Co se týká maminky, nedokázala v Rumunské ulici dále žít a Čeněk Král hledal pro rodinu jiné ubytování. Našel velmi pěkné bydlení u Grebových sadů. Já jsem všechna ta místa prošla a fotografovala. Mnohé fotografie jsou publikovány v mojí velké knize o Miladě Horákové. Čili mám konkrétní představu o tom, co vám vyprávím. Tatínek tedy sehnal hezké bydlení u Grebových sadů, rodina se přestěhovala a myslím, že se celkově uklidnila.
Nicméně, opět v 18. roce nastala velká starost, která maminku šokovala. Milada, která se vždy projevovala jako dívka velice bystrá a šikovná, studovala na Reálném gymnáziu v Korunní ulici, byla z gymnázia vyloučena. Což byl pro přecitlivělou maminku hrozný šok. Stalo se toto: Praha v 18. roce byla plná vojáků- rekonvalescentů, kteří se zde po zranění léčili a po vyléčení se měli vrátit na frontu a oni proti tomu protestovali. Prahou šel průvod, tohle se odehrálo u městských kasáren, lidé kolem to pozorovali, mezi postávajícími byla Milada Králová, která se s postojem rebelujících vojáků naprosto ztotožňovala a protože měla u sebe květiny, květiny několika vojákům rozdala. A protože byl v davu špeh, který nakráčel na policii ohlásil, že tohleto tato studentka tam udělala, policie to oznámila do školy a Milada byla vyloučena. Pro maminku to byl šok, ale ten bojovný a velice racionálně uvažující tatínek se za dceru postavil a snažil se situaci vyřešit, což se nakonec podařilo a Milada byla přijata do Reálného gymnázia ve Slezské ulici. Nebylo ani tak daleko od jejich bydliště a ona tam dostudovala a maturovala. Po maturitě, studovala moc dobře, bylo jasné, že by měla pokračovat ve vysokoškolském studiu. Protože otřes, který se v rodině odehrál s jejími sourozenci, a viděla tu zhroucenou maminku, tak se domnívala, že by pro ni bylo nejideálnější, kdyby vystudovala medicínu. Že jako lékařka by nejlépe mohla být lidem ku pomoci.
Ovšem tatínek po té trpké zkušenosti dost na lékaře zanevřel, pravděpodobně shledával nějaké nedostatky při léčení svých dvou dětí, velice jí to rozmlouval a dokazoval jí, že jestli chce lidem pomáhat, tak jsou jiné oblasti, jako oblast sociální, právní a sám ji nasměroval na práva. To se nakonec stalo a Milada nastoupila na práva. Studovala právnickou fakultu, ale měla stále před sebou příklad svého velice agilního otce, který se i za I. republiky angažoval ve veřejném a politickém dění a ona měla tutéž potřebu, a tak se stalo, že obrátila svou pozornost na problematiku ženského hnutí.
Zakladatelkou ženského hnutí u nás, kdy vznikla Ženská národní rada, byla senátorka Františka Plamínková. Existuje taková roztomilá vzpomínka, která ale není pravdivá, jak se mě dodatečně podařilo zjistit, ale já vám tu vzpomínku řeknu, protože je téměř filmově hezká: v Rudolfinu, asi to byl 23. rok, se uskutečnila mírová slavnost Červeného kříže. A na té slavnosti byl přítomen Masaryk, a byla tam také Františka Plamínková, která byla senátorkou za Národně socialistickou stranu. A když tito dva vystoupili z Rudolfina na to proslulé schodiště, které tam je, Milada pod tím schodištěm stála jako vysokoškolačka tenkrát, a mělo prý jí běžet hlavou, že to co učinil Masaryk, Františka Plamínková činí pro české ženy. A když tito dva scházeli dolů, Milada si dodala odvahy a přistoupila k senátorce Plamínkové a řekla jí, že se jí představuje, že nesmírně její práci obdivuje a že by byla velice ráda, kdyby jí mohla být ku pomoci, že by se velice ráda podílela na této práci.
Možná jste slyšeli, že jsou tendence vytvořit film o Miladě Horákové. Byla jsem k tomu přizvána jako poradce. Nevím, jak to s tím filmem dopadne, je to velice komplikované. Nicméně jsem říkala, tato epizoda není pravdivá, ale je krásná. Představte si, jak ten Masaryk s tou Plamínkovou sestupuje z toho schodiště u Rudolfina, jak proti nim vystupuje ta mladá vysokoškolačka, jak se jim představuje a nabízí. Víte, já jsem se snažila, tohle mě totiž vyprávěla ta, o mnoho let mladší Miladina sestra. V 90. letech jsem se s ní seznámila a s mnohými dalšími, kteří se s ní a s rodinou Horákových stýkali, takže mnohé vzpomínky mám od nich. Jsem zvyklá tyhle vzpomínky pamětníků si ověřovat a tak jsem zjistila, že takto filmově efektní to seznámení nebylo. Prostě Milada tam na té slavnosti byla, viděla tam nějakou spolupracovnici senátorky, s tou se seznámila, od ní dostala vizitku a jejím prostřednictvím se pak setkala s Františkou Plamínkovou. Vidíte, že ta skutečnost byla daleko střízlivější, ona totiž Milada sama na to vzpomínala a ta vzpomínka totiž, je taková věcná a střízlivá, proti tomu, jak o tom vyprávěla její sestra.
Čili Milada se skutečně vrhla do práce v ženském hnutí. Když potom vystudovala práva, v Ženské národní radě řešila právní otázky, a posléze se stala jednatelkou této instituce zabývající se ženským hnutím. To tedy byla jedna sféra jejího zájmu vedle vysoké školy. Druhá oblast, která vlastně souzněla s jejím původním tíhnutím k medicíně, ona se velmi angažovala v Československém červeném kříži. Možná si uvědomíte, že v čele Československého červeného kříže stála dcera prezidenta Masaryka, doktorka Alice Masaryková. A ta jí zprostředkovala setkání s tatínkem, čili ona skutečně, už na konci svých právnických studií měla možnost zajít k Masarykovi na Pražský hrad. Myslím si, že tato vzpomínka je pravdivá. Vypadala tak, že tam byla pozvána na takovou jednoduchou večeři, nevím, co jí dali k večeři, ale Masaryk si objednal k večeři bílou kávu v hrnku a nějaký rohlík. Popíjel tu kávu a přitom se Milady vyptával, jak to vypadá na vysoké škole, a co ženské hnutí, atd., ona chrlila, co o tom věděla, byla taková jako vzrušená, že jí to bylo umožněno. Potom ji ale mrzelo, že při tom rozrušení odešla a zapomněla tam azalku, kterou jí Masaryk věnoval jako vzpomínku na toto hezké shledání.
Studia probíhala velice úspěšně, já jsem viděla všechny indexy a všechny výsledky těch studií, jenomže uprostřed těch studií došlo k nečekané události. Milada najednou onemocněla, a byla to tatáž nemoc, na kterou zemřeli její sourozenci. Čili ona v dospělém věku dostala septickou spálu také kombinovanou s nějakými dalšími zdravotními problémy, vypadalo to katastrofálně. Rodiče z toho byli zoufalí, nicméně dopadlo to dobře, lékaři ji z toho dostali, ale ona si odnesla určité následky, totiž zeslábl jí zrak. Čili od této doby nosila brýle a musela si hlídat srdíčko, protože to po tomto stonání bylo velice oslabené. Přes tyto potíže úspěšně dostudovala a promovala v 26. roce a získala zaměstnání, které bylo pro ni jak stvořené. Totiž v Praze tenkrát existoval Ústřední ústav sociální péče hlavního města Prahy, v jehož čele stál doktor Petr Zenkl, jméno vám jistě známé, je to ten Zenkl, který pak byl primátorem města Prahy, který za II. světové války po celou dobu byl v koncentráku. Po II. světové válce byl předsedou Národní socialistické strany a místopředsedou české vlády. Čili ona poprvé se s Petrem Zenklem setkává tady a zapojuje se velice iniciativně do práce sociálního úřadu. V té době se budovaly Masarykovy domovy v Krči, ten obrovský komplex, který dnes funguje jako lékařské domovy, a na tomhle Milada také pracovala.
Velice se osvědčila na konci První republiky, kdy naši lidé byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet, nahrnuli se do Prahy a bylo potřeba sehnat jim bydlení, zajistit jim existenci, aby děti mohly pokračovat ve školní výuce. O to všechno se staral Ústav sociální péče v Praze a to byl jeden z hlavních úkolů Milady Horákové. Mnoha lidem, kteří utekli z pohraničí, tím prokázala velkou službu.
Ale já bych se ještě vrátila do období jejích vysokoškolských studií, protože tenkrát se seznámila s Bohuslavem Horákem. Bohuslav Horák byl zemědělský inženýr, který dosáhl doktorátu technických věd. Působil v Československém rozhlase, kde měl vlastní rubriku zabývající se zemědělskou problematikou. Čili vlastně dělal po léta prostřednictvím rozhlasu jakousi propagaci zemědělských záležitostí, zemědělských úkolů i odborných záležitostí atd.
Tady bych ráda řekla jedno, že vlastně Milada Horáková měla ve svém životě štěstí na dva muže. Jedním byl její tatínek, tím druhým byl její manžel. Oba po celý její život stáli při ní, nesmírně ji podporovali. Jsem v pravidelném kontaktu s její dcerou, Janou Kánskou, takže to vím i od její dcery, jak vlastně Bohuslav Horák ustupoval do pozadí, jenom aby Milada měla ideální podmínky jak pro tu práci nejprve sociální, tak později tu politickou a veřejnou.
Takže to bylo v jejím životě to šťastné - jak blízkost jejího otce, tak později manžela. Ovšem jejich sňatek, který se uskutečnil někdy myslím v sedmadvacátém roce, nebyla tak úplně jednoduchá záležitost, a to z toho důvodu, to je myslím pro naši současnost dost zajímavý moment. Dneska neprožíváme otázky náboženské a církevní jako to tenkrát lidé prožívali. Totiž Královi byli katolíci. Milada byla pokřtěna na Vinohradech u sv. Ludmily. Nejen to, jeden z bratrů Čeňka Krále byl katolickým farářem. Byl farářem v Sedlci u Kutné Hory. Čili rodina žila jako katolická a nyní se tady objevuje Bohuslav Horák se svými příbuznými, kteří pocházeli z východních Čech, žili v Bělči nad Orlicí. Najednou se ukazuje, že jsou velice zaujatí a nesmírně aktivní evangelíci. Když bylo před svatbou, tatínek Bohuslava Horáka se svým bratrem přijeli ke Královům - prostě tohle si museli dojasnit. Pro evangelickou rodinu Horákových bylo nemyslitelné, že by nevěsta byla katolička. Čili bylo nutné, aby si to mezi sebou prodebatovali. Milada Horáková, tehdy ještě Králová, když byla postavena před tento problém, si vzala určitý čas, aby si všechno mohla promyslet, což se také stalo. Ona tyto věci brala nesmírně vážně, jako takový hloubavý člověk. Pak se rozhodla, že k evangelictví přestoupí, což zase pro její přecitlivělou maminku byl problém, protože Milada bude evangelička a celá Královic rodina zůstane katolická. Takže nakonec v souvislosti s tou svatbou celá rodina Královic přestoupila k evangelíkům. Ani to nebylo tak jednoduché, protože maminka Bohuslava Horáka, která byla velice zanícená a silně evangelictví prožívala, vždycky říkala rodině, že jediný, kdo to myslil upřímně, byla Milada. Ostatní přestoupili pouze formálně a stejně zůstali katolíky. Je zajímavé, že tyto otázky nejsou tak zásadní jak tenkrát je velice intenzivně tehdejší lidé prožívaly. Ke svatbě tedy došlo a Milada Horáková se v těch svých aktivitách doslova rozdávala až do roku 1933, což byl rok pro ni velice nešťastný a zároveň velice šťastný. Totiž nešťastný byl v tom, že v první polovině roku zemřela její maminka na rakovinu, poměrně v dost raném věku, ale o Vánocích se jí naradila dceruška.
A to je ta zmiňovaná Jana Kánská, která žije v Americe na okraji Washingtonu. Takže všechno se zdálo v rodině velice uspořádané, harmonické, ovšem mezinárodní situace vnímavou Miladu velmi zneklidňovala, až tedy všichni tenkrát prožili ten otřes, kdy došlo k mnichovským událostem, Druhé republice a k protektorátu. Ovšem za této situace, Horákovi, její manžel sice vedle ní ustupoval do pozadí, ale byl to člověk téhož záběru myšlenkového, názorového. Dál postupovali v naprosté souhře, a když došlo ke vzniku protektorátu, oba se zapojili do odboje. Od začátku, kdy se odboj za II. světové války u nás formoval, pracovali v petičním výboru ‚Věrni zůstaneme.‘ Jejich úkolem bylo pomáhat lidem, kteří jsou pronásledováni, pokud by se ještě podařilo někomu utéci na západ, pokusit se takovému člověku pomoci. Ale oni pracovali i koncepčně. Je zajímavé, že ve čtyřicátém roce, kdy ještě nedokázali odhadnout, jak se situace bude vyvíjet, už mysleli na to, až by skončila II. světová válka, až bychom zase byli samostatný stát, jak pracovat v určitých oblastech veřejného života. Čili Milada Horáková, právě pro petiční výbor pracovala na koncepci sociální a ústavo-právní a její manžel koncipoval různé úkoly týkající se zemědělství, hospodářství, ekonomiky apod. Ze začátku unikali pozornosti Gestapa, ale o prázdninách v roce 1940 odejeli do Horního Bradla u Nasavrk. Tam je 2. srpna vyhledalo Gestapo a zatklo je. Doktor Horák byl odvezen na Gestapo do Pardubic a Milada s malou Janou byla odvezena do Prahy. Podařilo se jí dosáhnout toho, že malá Jana byla dána na vychování rodičům Bohuslava Horáka. Totiž z její strany sice žil její tatínek, ale maminka už tady nebyla. Sice žila její sestra Věra, ale ta byla tehdy ještě svobodná. Naštěstí rodiče Bohuslava Horáka se z východních Čech přestěhovali do Prahy. Čili oni už také žili v Praze, bylo tedy možné, aby jim malá Jana byla svěřena do péče, což se tedy podařilo. Milada Horáková byla podrobena strašlivým výslechům, jak v Pečkárně, tak potom byla vězněna u soudu na Karlově náměstí. Obdobně se dělo jejímu manželovi. Samozřejmě o sobě nevěděli, jak jejich situace vypadají. Milada Horáková pak byla odvezena na Malou pevnost do Terezína, tam byla dva roky, letmo se tam setkala se svým manželem, který se tam krátce vyskytl. Zejména se tam ještě viděla s Františkou Plamínkovou. Senátorka Plamínková byla okamžitě na začátku války zatčena. Byla vězněna v Terezíně, bohužel Milada byla přítomna okamžiku, kdy Plamínkové bylo sděleno, aby se připravila k cestě do Prahy. Jenomže nikdo netušil, že byla odvezena do Kobylis a tam byla zastřelena. Když se to Milada dozvěděla, byl to pro ni obrovský otřes. Z Terezína byli Horákovi odvezeni do Drážďan k lidovému soudu. V případě Milady se předpokládalo, že by dokonce to mohl být trest absolutní.
U drážďanského soudu se obhajovala sama. Byla vynikající řečnice a navíc byla schopna několika jazyků. V Dráďanech se obhajovala v němčině. Nepochybně to mohlo sehrát určitou roli, protože nakonec ten trest byl pro ně úlevný. Milada dostala osm roků káznice a její manžel pět roků. Milada káznici prodělávala poblíž Mnichova, takže když potom byl konec války, byla tato oblast osvobozena americkou armádou.
Odtud se dostala do Prahy 21. května 1945. I když za sebou měla obrovské utrpení, stále nosila dlouhé rukávy, protože měla zjizvené ruce od výslechů, přesto se vrátila do Prahy v daleko lepší kondici než její manžel. Doktor Horák se vrátil skutečně jako troska a nějakou dobu trvalo, než ho doktoři postavili na nohy. Přesto, že to s nimi takto vypadalo, byli nesmírně šťastni, protože se obávali, že už se nikdy rodina nedá dohromady. A nakonec všichni žili. Doktor Horák tady měl své rodiče, Milada svou sestru Věru, svého tatínka, ale hlavně v naprostém zdraví se zachovala dceruška Jana. Čili pro ně to bylo něco úžasného. Samozřejmě museli budovat svůj domov, protože jejich byt ve 40. roce byl rozchvácen, všechno bylo rozkradeno.
Milada šťastná, že se takto všichni setkali, slibovala rodině, že se vyloženě bude věnovat jenom jim, že se v těch veřejných aktivitách nebude zdaleka tak rozdávat jako tomu bylo za I. republiky. Tenhle slib ovšem nedodržela. Okolnosti ji neumožnily, aby zůstala stranou. Nejprve se angažovala ve Svazu protifašistických bojovníků, kde přijala funkci místopředsedkyně. Najednou byla svědkem, jak se z koncentráků a věznic vraceli lidé a zdaleka neměli to štěstí jako ona, kde se celá její rodina zachovala. Vraceli se lidé, neměli kde hlavu složit, neměli existenci, neměli nikoho z rodiny. Čili ona najednou v té své potřebě být neustále lidem ku pomoci se začala znovu angažovat. Přišly podzimní týdny 1945, kdy se začal na nohy stavět parlament, to znamená Prozatímní Národní shromáždění a ona se tehdy setkala s prezidentem Edvardem Benešem, který ji velmi nabádal, aby nezůstala stranou, objasňoval jí, že takoví lidé jako je ona, velice agilní, velice zodpovědní, vyloženě demokraticky, humanitně založení, že takových lidí je potřeba, čili aby do toho parlamentu šla.
Mandát do Prozatímního Národního shromáždění skutečně získala. Když ve čtyřicátém šestém roce byly regulérní volby, kandidovala za Jihočeský kraj a mandát získala s velkým náskokem. Byla tedy poslankyní za Jižní Čechy. V poslanecké funkci pracovala v zahraničním výboru sněmovny a ústavodárném výboru, ale víc jí seděla tématika zahraničí. Už za I. republiky byla v kontaktu se zahraničím. Umožňovala jí to právě funkce v ženském hnutí, kdy odjížděla na různá shromáždění a konference v Evropě. Navíc na konci I. republiky měla možnost navštívit Sovětský svaz. Takže koncem třicátých let poznala Sovětský svaz, vrátila se odtud velice skeptická, rozčarovaná, všechno viděla jinak, než u nás o tom komunistický tisk psal. Samozřejmě její zahraniční kontakty z I. republiky se rozmnožily. Když byla za II. světové války vězněna setkala se tam s vězeňkyněmi z Norska, Litvy, Holandska, Francie. Když potom ji komunisté soudili, poukazovali na to množství zahraničních kontaktů a v tom shledávali její zrádnost a proradnost, protože spolupracovala se západními imperialisty. Ovšem skutečnost taková vůbec nebyla. Byly to kontakty, které vyrostly přirozenou cestou z jejích funkcí, částečně i z jejího pobytu ve vězení.
V letech čtyřicet šest a čtyřicet sedm začala tedy Milada působit jako poslankyně, jako politička a samozřejmě musela se vyrovnat s tím, že už tady nebyla senátorka Plamínková, zatím co ženské hnutí bylo obnoveno. Po válce tady byla Rada československých žen, v ní byla zvolena předsedkyní. Už opět začala zastávat řadu funkcí – místopředsedkyně u politických vězňů, poslankyně, předsedkyně Rady československých žen, čili opět byla na roztrhání. Tady tedy selhala a nesplnila slib daný rodině, ale naopak velice se veřejně rozdávala. Ovšem situace ji do toho doslova hnala. Jako vynikající řečnice vystupuje na celé řadě veřejných shromáždění, píše řadu článků v takovém tom demokratickém duchu a odhaluje celou řadu takových prolhaných prohlášení ze strany komunistů. Čili ona se dostává do kontraverzí s komunisty už ve čtyřicátém sedmém roce.
Přijde pětadvacátý únor a Milada když vidí, jak se situace vyhrotila, je rozhodnuta okamžitě zdůvodnit v parlamentě proč se zříká svého mandátu. Od toho ji odradili jak v rodině její manžel i její otec, tak její političtí kolegové se zdůvodněním, že je třeba vyčkat, jak se situace bude vyvíjet. Ovšem, jak je známo, Milada Horáková se vzdala svého mandátu 10. března, když vešla ve známost tragédie s Janem Masarykem, kdy byl nalezen mrtev u Ministerstva zahraničí, tak toho dne to udělala. Ale od toho 25. února do 10. března procházela strašlivými poznatky a hroznou zkušenosti. Musíme si uvědomit, že pro lidi, kteří se neztotožnili s režimem, který tady pětadvacátého února nastoupil, to byla šílená situace. Začaly řádit akční výbory. Lidé byli zbavováni svých zaměstnání. Vysokoškolští profesoři byli vyháněni z vysokých škol. Z vysokých škol bylo vyhnáno na deset tisíc nespolehlivých studentů. Politici, kterým bylo jasné, že to je naprosto katastrofální situace, pokud byly hranice ještě otevřené, mizeli za hranice. Pokud se týká Milady, byla v tomto období členkou celé řady institucí. V letech čtyřicet šest a čtyřicet sedm, řada institucí si považovala za čest, aby Milada Horáková byla jejich členkou. V době od 25. února do 10. března nastává zděšení co se tady děje. Některé organizace s ní odmítají jednat, zříkají se jí, neznají ji, přestává pro ně existovat. Tak třeba Rada Československých žen měla sídlo ve Washingtonově ulici, to je roh u parku před Wilsonovým nádražím. Ona tam jde a oni jí zabouchnou dveře, už ji tam prostě nepustí, prostě ona předsedkyně, tam vlastně najednou nemá přístup. Lidé vyděšení z toho, co se tady začalo dít, báli se přijít s ní do kontaktu. Měla skutečně trpké prožitky. A tak 10. března se mandátu, aniž by to jakkoliv zdůvodňovala, dala na radu svých nejbližších a mandátu se vzdala. Byla bez zaměstnání, podařilo se jí sehnat řadové úřednické zaměstnání. Kancelář měla v Masné ulici. Tady jí potom 27. září 1949 Státní bezpečnost zatkla.
Abyste měli představu o době, která tehdy panovala, ráda bych se vám zmínila ještě o jednom. Petr Zenkl, který váhal utíkat do exilu, měl nařízeno setrvávat ve svém bytě v Dejvicích. Čili on měl najednou domácí vězení a to vypadalo tak, že čtyřiadvacet hodin denně postávaly před jeho domem hlídky, denně sepisovaly, já jsem přečetla stohy těchto zpráv, kdo za ním přišel, jestli s někým mluvil, jestli se s někým setkal, atd. A v těchto zprávách zjišťujeme, že tehdy kdo za ním pod touto kontrolou Státní bezpečnosti chodil, byla Milada Horáková. Petru Zenklovi se podařilo utéci 7. srpna čtyřicet osm. Přesto, že byl takto hlídán, se svou ženou Pavlou utekl pomocí aut americké ambasády. Ale do toho 7. srpna za ním Milada chodila. Samozřejmě se radili, co za situace, která tady vznikla dělat a tady nepochybně vznikla ta myšlenka, aby se v naprosté tajnosti vytvořila ‚politická šestka‘ z několika spolehlivých národních socialistů. Skutečně to bylo jenom šest lidí, která bude tvořit jakýsi ilegální výbor Národně socialistické strany, který bude udržovat kontakt s národně socialistickými členy, protože ta strana jako taková, vlastně přestala existovat. Její náhradou byla Socialistická strana, která kolaborovala s komunisty.
Politická šestka měla udržovat kontakt s bývalými členy. Prostřednictvím bývalého ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky disponovali penězi, které poskytovali lidem, kteří začali strádat. Třeba, když otcové byli ve vězení, rodiny neměly z čeho žít. Pokud se lidé snažili dostat do exilu a ještě nějaké úniky tady existovaly, byli jim rovněž nápomocni. Tak jak to bylo v případě II. odboje, i nyní začali pracovat na určitých koncepčních materiálech, protože i tentokrát se předpokládalo, že komunistická moc nebude mít dlouhého trvání. Čili, je potřeba se připravit až komunistická moc skončí, co třeba je v našem státě dělat.
Ta ‚Šestka,‘ ta politická ‚Šestka‘ skutečně vznikla, byla v ní Milada Horáková, dr. Nestával, tajemník Huberta Ripky ing. Šobr, tajemník poslaneckého klubu dr. Čupera a za odboráře František Dlouhý. Dokázali pracovat v takovém utajení, že Státní bezpečnost o nich neměla zdání. Nepochybovali, že takto komplikovaná situace je i mezi sociálními demokraty a lidovci, čili že by bylo dobré, aby se s nimi na nějaké poradě sešli.
To se uskutečnilo a to je ta pověstná schůzka, která se uskutečnila na faře ve Vinoři. Došlo k ní na podzim v září čtyřicet osm a na schůzku přijela Milada Horáková, dr. Nestával, za pravicové sociální demokraty tam byl univerzitní profesor Peška, známý ústavař, a ještě Vojta Beneš. Bratr prezidenta Beneše Vojta, byl výraznou osobností pravicové části sociální demokracie. Na faře ve Vinoři ještě byl, potom se mu umožnilo odejít do Ameriky. Za lidovce tam byl Vojtěch Jandečka, který to na faře sjednal. Problémy probrali, ale k žádné dohodě nedošlo. Vůbec není pravda, že tady se zrodilo protistátní centrum zaměřené k likvidaci komunistického režimu, nic takového se tady neodehrálo, i když potom takto to Státní bezpečnost a justice prohlašovaly, tak tohle pravda není. Oni tady přece jenom byly určité názorové rozdíly, takže se rozhodli, že půjdou vlastními cestami, ale budou o sobě vědět a když by bylo potřeba, budou se vzájemně informovat. Čili takto ta schůzka vyzněla, ale jak už jsem říkala, potom při procesu schůzka ve Vinoři sehrála naprosto zásadní roli. Ale abyste dobře porozuměli tomu, proč vůbec došlo k zrežírování monstrprocesu Milada Horáková a spol., musím připomenout mezinárodní situaci, která se tenkrát vytvořila.
V tomto období Stalin těžce nesl, že z jeho bloku odpadla Titova Jugoslávie. Považoval to za takovou zradu, která se už nikdy nesmí opakovat. Proto přichází s kurzem zostřeného třídního boje. Zostřený třídní boj měl vypadat tak, že je potřeba přímo v komunistických stranách odhalit zrádce a ty zrádce postavit před soud. Skutečně takové procesy proběhly v Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, mělo to proběhnout v Československu a tady se to nedařilo. Je pravda, že tady začali být někteří komunisté vyšetřováni, například Clementis a někteří lidé kolem něho, ale pořád jsme nebyli schopni splnit Stalinův požadavek tak, jak byl vysloven. Za této situace sem přijíždějí ze Sovětského svazu ti dva pověstní poradci Makarov a Lichačov, kteří instruují naše vyšetřovatele, jak se takový proces má připravit, jak psát vyšetřovací protokoly atd., ale pořád to není v té podobě, jaká se měla pro uspokojení Stalina připravit.
A tak nakonec padne rozhodnutí, aby sice tady vznikl velký monstrproces, ale bude postaven z politických odpůrců komunistické strany. Tak dochází k té absurdní režii, která se tady odehrála. Nechala jsem si předložit v Národním archivu archiv byra ÚV KSČ, kde se dočítáte, že tam to bylo rozhodnuto, odtud byly dány pokyny justici, Státní bezpečnosti. V oblasti justice to je ten proslulý Karel Kos, který to takovýmto způsobem režíroval. Nicméně režie procesu byla několikrát měněna. Měnily se názvy procesu. Nakonec zůstalo pojmenování proces Milada Horáková a spol., měnila se i sestava lidí. Nakonec se ustálila tak, že tam byli za národní socialisty Milada Horáková a dr. Nestával, poslanec František Přeučil, poslankyně Antonie Kleinerová, poslankyně Fráňa Zemínová – to jsou všechno známá jména. Mezi národní socialisty byl zařazen Jiří Hejda. On byl jejím členem, ale hlavně byl vynikajícím národohospodářem a majitelem továrny. Čili hodil se sem i jako představitel buržoazie. Dalším představitelem buržoazie byl dr. Oldřich Pecl, vlastnil důl, dodatečně se prokázalo, že vůbec neprosperoval, ovšem v obvinění figuruje jako podnikatelský vydřiduch a mimochodem byl i řadovým členem národních socialistů. Řadovým národním socialistou byl také Jan Buchal, strážmistr z Ostravska, kde připravoval převrat, který se neuskutečnil. V procesu s Miladou Horákovou byl zařazen mezi národní socialisty. Za pravicové sociální demokraty tam byl profesor Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr. Vojtěch Dundr pracoval v sociálně odborové oblasti sociální demokracie, takže tito dva tam byli za sociální demokraty. Za lidovce tam byl doktor Bedřich Hostička a doktor Jiří Křížek. Velice jsem pátrala po osudech Jiřího Křížka, ten nikdy lidovcem nebyl, ale prostě se úžasně do téhle sestavy hodil. Byl to advokát, který řešil problémy naší bývalé šlechty. Také se podílel na útěku několika našich šlechtických rodin do exilu. Takže ten byl zařazen mezi lidovce a samozřejmě nesměl chybět někdo, kdo byl nenáviděn už za 1. republiky, a to byl představitel trockistů Záviš Kalandra. Komunisté byli se Závišem Kalandrou v těžkých kontroverzích už ve 30. letech 1. republiky. To byla tedy takováto sestava 13 osob. Skutečně byli obviněni z věcí, které se nestaly, to o čem se v žalobách mluví, se nedá doložit. Je pravda, že Milada Horáková, tak jako ostatní se měla naučit, jak má mluvit před soudem, z čehož ona vybočila a to je ten její známý výrok, že vždycky ctila dvě osobnosti, což byl Masaryk a Beneš, a že jim vždy zůstala věrna. Ona se před soudem neobhajuje, vysvětluje, proč se nemohla s komunistickým režimem ztotožnit. Soud proběhl, tresty byly děsivé, byly čtyři popravy, u ostatních to bylo na doživotí, nebo dvacetileté tresty, nejnižší byl patnáct let.
Během let jsem absolvovala řadu setkání a besed a s úžasem jsem zjistila, že naše veřejnost se domnívá, že když se řekne monstrproces Milada Horáková a spol., že je to tento proces. Skutečnost je však jiná. K označení monstrproces Milada Horáková patří třicet šest procesů. V nich bylo souzeno šest set čtyřicet tři lidí. Z toho byly tresty na doživotí, myslím šest trestů smrti, jinak třicet roků, dvacet, pětadvacet, to se tam běžně vyskytuje a představte si, že první proces z těch následujících po Miladě Horákové v den před její popravou, to znamená 26. června 1950 a ten poslední skončil 5. srpna 1950. Čili to děsivé divadlo se tady odehrálo během pěti týdnů. To je něco, co si naše veřejnost zatím neuvědomuje, a já tímto končím a děkuji za pozornost."