KRONIKA RODINY NEDVĚDŮ-VII.

Cesta do Lisovic - ulice Pejšova

 

Zlonický prostor byl zřejmě k životu vždy dobrý. Byl osídlen už v době prehistorické. Ještě koncem století sedmnáctého tu však byla jen ves, ale jakmile císař Josef I. povýšil Zlonice na městečko se všemi privilegii z toho plynoucími, nastal rozkvět, umocněný příznivým vlivem hospodaření rodu Kinských. Ti drželi Zlonice od roku 1721 až do roku 1945. To oni postavili kostel a faru a špitál i varhaníkovnu, budenický zámek, remíz i vlastní hrobku s kostelem (viz. foto), a podnítili hospodářský rozvoj městečka. Přesto teprve druhá polovina devatenáctého století zbořila pomyslné hradby staršího osídlení. To mimo jiné dokládá skutečnost, že až do roku 1868 dnešní ulice Pejšova (viz. foto) – lisovická byla slepá. Cesta z náměstí končila u fary. Až s rozvojem cukrovarnictví se silnice na západ až do Klobuk otevřela a postupně ožila tak, že je dnes asi nejdelší ulicí zlonickou, počítáno od náměstí.

 

Ulice Pejšova je souběžná s horní ulicí nádražní a začíná, Hrádek majíc po levé ruce a Trskovic řeznictví vpravo. Vlevo za Hrádkem bývala drogerie pana Stupky. Chodila jsem tam ráda odjakživa, protože to tam pěkně vonělo a na pultě byla miska na mince, která se rozsvítila vždy, když na ni padly drobné. Nevídané! Vedle dveří obchodu byla výloha se zbožím a vedle ní na zdi velká plechová barevná cedule s nápisem "Olla gum?" Nikdy jsem jako dítě nepochopila, co ten nápis, tak podobný mému jménu, znamená a nikdo mi to nebyl ochoten vysvětlit. Jen jsem cítila, že se radši nemám ptát. Jděme dál.

 

Překročíme-li ulici, kolmou na Pejšovu, historickou, s kočičími hlavami, je tam proti Stupkovic domu rohový dům kdysi hodináře pana Valného, jenž míval za výlohou nejen hodinky, ale i nějaký ten šperk. A uvnitř krámku tichounko, plné jemného tikání množství nástěnných hodin. Pan Valný sedával schýlen nad stolečkem za pultem s lupou na oku. Paní Valnou nebývalo vidět, spadla kdysi se stoličky při natahování hodin a tak si polámala nohu, že byla navždy jen těžko pohyblivá. Za hodinářstvím měl svého času obchod elektrotechnik pan Trsek, zřejmě těkavé povahy – z ulice nádražní se přesunul sem a také ho pamatuji tam, kde se říkalo v Habeši. Zato hned vedle byl dům s dvorem pana Vokurky stabilní. Kovář a podkovář, pamatuji, jak tu bývalo živo, když jeho řemeslo ještě kvetlo. Následovala hospoda U Českého lva, se vstupním dvorem – zahradou.

 

Do domu se vstupovalo šenkem, kde pan Novotný točil pivo. V přízemí byl i byt, ale hlavně, byl tu sál s jevištěm, kde se konaly plesy a hrávalo se divadlo. To bylo druhé působiště ochotnického spolku Šubrt a tak i tady jsem poznala zákulisí jeviště, doprovázejíc rodiče ochotníky. Maminka hrávala, později i režírovala, tatínek býval autorem scény. Před začátkem představení mě vždy znovu fascinoval reostat, jenž vyvolával v sále postupné stmívání a tišení. Jednoho večera dotočil pan Novotný věnec půllitrů, odešel na půdu domu a tam se oběsil, zatímco dole hlučela nic netušící hospoda. V šenkově nade dveřmi býval obrázek jak chlapeček čůrá do vody a nad tím v půlkruhu nápis "Nepijte nikdy vodu!" I pan Novotný býval vždy naladěn do žertu. Hospodu po jeho smrti nějaký čas dobře vedla vdova paní Novotná, přívětivá a maminkovsky krásná, pokud ji pamatuji.

 

Součástí pozemku Českého lva byla mlékárna, kde prodávala mléko paní Francová, když uzavřela obchod v nádražní ulici. Pro mléko jsme tam chodili s bandičkou a do ní se nalévalo mléko z velké konve za pultem odměrkami. Za války bylo ještě třeba kromě peněz dát příslušný ústřižek z přídělu lístků na potraviny. Vedle mlékárny stál velký patrový dům patřící slečnám Bendlovým, což byly tři staré panny. Já pamatuji tu z nich, která učila ve škole, malá, s kulatou hlavou, hladce učesaná s drdůlkem nejen vzadu hlavy, ale i vpředu nad čelem – světový unikát. V domě slečen Bendlových měl zelinářství pan Trsek, otec mlékařky paní Francové, ten, co žil na Kateřinkách. Další byl dům č.p. 42, kde bylo cukrářství pana Proška. Tam se vešlo po pár schůdcích vzhůru, krámek malý ale milý světlým secesním nábytkem s malým pultíkem. Pan Prošek byl mistrem výroby cukrátek, certlí, které se pekly na plechu v troubě kamen v kuchyni za krámkem. A také uměl lahodné indiánky a cukrové brambory a sladký salám. Mně tady chutnalo víc než u Vydrů. Moje maminka pamatovala i paní Proškovou a její dlouhé bolestné umírání. Slečna Prošková měla připravenu velkou výbavu, ale bohužel nikdo si ji nevzal. A tak, když chudák opuštěná zemřela, prodávaly se ty krajkové kalhotky a košilky po pětikoruně v obecní dražbě.

 

U Prošků ve dvoře asi čtyři roky bydleli moji rodiče po svatbě, tady se narodil bratr Karel, tady s nimi žil dědeček Gross, když babička Anna "odešla do světa". Maminka tu měla krámek a vyráběla tu klobouky. Tatínek jí namaloval krásně barevný diapozitiv dámy v široké krinolíně s velkým kloboukem a krabicemi na klobouky. Nad tou dámou se klenul nápis :

MODES ROBES OLGA NEDVĚDOVÁ ZLONICE PROTI FAŘE. Diapozitiv se promítal vždy před hlavním filmem spolu s dalšími v místním kině v Sokolovně.

 

Tady někde končila ta původně slepá ulice a opravdu to bylo proti faře. A jak to bylo na protější straně ulice? Když se šlo z náměstí, za řeznictvím pana Trska se otevřel široký mozaikový chodník, sahající až k Wagnerovu holičství. Tam bylo první na řadě klempířství pana Vondry. Dál bylo kadeřnictví paní Raichlové, ozvláštněné existencí pana Jiřího. Jinak nikdo neznal tohoto prazvláštního muže, který vlastně celé kadeřnictví držel na dobré úrovni. Tam maminka chodívala pravidelně jedenkrát týdně a vlasy měla opravdu vždy krásně upravené. On ji vlastně pan Jiří česal, kdykoli šla kolem jako službu stálé zákaznici. U paní Raichlové v té dávné době ještě provozovali trvalou ondulaci pomocí elektrického monstra, jež viselo dámě nad hlavou a drželo ji za každou ruličku vlasů elektrickým drátem. To bylo dílo! Mezi kadeřnictvím a následujícím obchodem byl vchod do domu, kdy byly byty a vždy tam postávaly či posedávaly ženské a běhaly děti a kvetl tam růžový keř.

 

Ten další obchod, to byla ševcárna pana Štropa. On boty nejen opravoval, ale také šil. Pamatuji si, že ve válce nás v létě zásoboval dřeváky. Byly to sandály s dřevěnou dělenou podrážkou a pásky byly ze skromných zbytků kůže. V zimě šil dámské holinky filcové, byly teplé a dokonce měly fazónu! Pan Štrop měl syna postiženého snad rozštěpem patra, špatně mluvil ale ševcem se u otce vyučil. Říkalo se mu Huhňa, ale laskavě. Za Štropovými vedla už zmíněná úzká, křivolaká, prastará ulička ke zlonickému potoku a přes tu uličku bylo také už zmíněné holičství Wagnerovo. Tak malé, ale tak hojně navštěvované, že vlastně dveře byly pořád dokořán a co se dělo uvnitř, dělo se i na chodníku pod zlatou miskou, znakem holičů. Za Wagnerem, už proti Vokurkovu kovářství, byl nízký domek – pekařství pana Bechyně. On pekl, paní prodávala a oba byli pořád celí poprášení jemnou moukou a jemně se i usmívali. Z krámu do pekárny se dalo nahlédnout, pokud se dveře náhodou otevřely a to se báječná vůně čerstvého chleba linula prostorem ještě intenzivněji.

 

Za pekařstvím se mi jeví dlouhá fronta oken či dveří domu: později, když zaniklo holičství Wagnerovo, otevřel si tam stejnou živnost pan Sulek, jemuž v řemesle pomáhala jeho paní. A dál za předzahrádkou stál domek, obývaný kostelníkem panem Švarcem. To byl muž vysoký a od věčného kostelního chladu pokroucený a kulhavý. Nejvíc ho pamatuji, jak při mši chodil kostelem a vykuřoval prostor kadidlem. Nebo také chodil se sametovým pytlíčkem na tak dlouhém bidle, aby od kraje lavice dosáhl až ke zdi a každý věřící tak mohl do toho sametu dát svůj peněžní příspěvek na kostel. Ale dalších povinností kolem kostela i fary měl mnoho, vše, co pamatuji, vykonával rozvážně, s určitou zasmušilostí, ale oddaně.

 

Na kostelníkův domek s malou mezerou zahrádky navazovala budova fary, do hlavní ulice obrácená zadním vchodem. Čelo budovy s hlavním vchodem bylo obráceno do zahrady. Tam totiž vedla cesta na západ v době, kdy dnešní ulice Pejšova byla slepá a končila právě u fary. O faře jsem se zmínila už v úvodu a tak můžu jít dál kolem vjezdu do statku pana Hornického. Vrata statku byla pár metrů pod silnicí, dvůr prostorný, budovy rozlehlé, pěkné hospodářství. Po roce 1948 byli hospodáři vypuzeni kamsi do pohraničí živořit, dobytek rozkraden, budovy postupně rozkolotány a život tam zmařen.

 

Za tím vjezdem do statku, mírně svažitým, stál patrový dům, majitelem byl pan Hrdina. Provozoval tam truhlářství a jeho žena byla další porodní bábou zlonickou. Bratr vzpomíná, že při mém narození byla paní Hrdinová, tak nevím. V přízemí toho domu byl vzorný obchod obuví, jak jinak, když měl nad vchodem nápis BAŤA. Tam prodával pan Lorenc, ale já mu jako malá říkala pan Baťa. Lorencovi měli syna Jaroslava, mého spolužáka a byli zajímaví tím, že paní byla nejmíň o dvacet let starší než pan Lorenc. Dokonce měla vždy co pamatuji vlasy úplně bílé, ale vůbec to nevadilo. Z neznámého důvodu se ti dva k sobě dobře hodili. Vedle Bati později ševcoval také náš soused, pan Žirovnický a lze vzpomenout, že stejně zdatnou ševcovou byla i paní Žirovnická.

 

Za tímto domem, šikmo a trochu ustupující, stál dům zvaný U Pejšů, protože se tu roku 1858 narodil lidový spisovatel Valerian Pejša. Já ovšem pamatuji už jen to, že tu hospodařil pan Zázvorka. Za domem byl totiž velký dvůr a hospodářské budovy jako sousedství statku Hornických. Jen jednou v životě jsem seděla na hřbetu opravdového selského koně a to, když mě vysadil, neznámo už jak k tomu došlo, pan Zázvorka do té výše. Pár metrů se mnou na koni prošel dvorem. Pamatuji si z toho zážitku zvláštní úzkost, ale i nadšení – jedu na koni! Nebylo mi ještě sedm let. A to už jsme proti domu u Prošků, kde byla kdysi Modes Robes Olga Nedvědová.

 

Ulice dnes pokračuje, stále rovná, dál na západ. Od vrat Zázvorkova statku se táhla zeď v délce několika protějších parcel, zakončena trafikou paní Volmové. Ona někdy prodávala své zboží malým okénkem, někdy, nejspíš v létě, bylo možno vejít dovnitř a popást se na vůni tabáku. Párkrát jsem tam dovnitř vešla, když v období přídělového systému jsem tam s příslušným ústřižkem šla rodičům pro cigarety. Bývaly uložené v měkkém balíčku po sto kusech a asi tento příděl nestačil kuřácké vášni obou mých rodičů, protože se dokonce snažili na zahradě pěstovat tabák a ten se potom usušený nacpával do cigaretových dutinek pomocí dvou nástrojů: trubičky otevíratelné na pantících a úzkým dusátkem.

 

Mezi trafikou a následujícím hostincem Na Bělehradě byla úzká ulička, vedoucí k dřevěné lávce, překračující zlonický potok tam, kde se šlo k plovárně. V hostinci Na Bělehradě šenkoval velmi tlustý pan Jonák, pípu měl v uzavíratelné skříňce ve zdi chodby. Tam jsem chodívala pro pivo s kameninovým džbánkem, který mám dodnes. Byla to hospoda od nás nejbližší. Do domu se vešlo těžkými dveřmi, nad nimiž visela pestře modrá cedule s vyobrazením mohutné stavby, to byl asi Bělehrad? Za těžkými dveřmi byl jen malý prostor a hned lítací dveře s barevnými sklíčky. Vpravo lokál, vlevo dveře do bytu, o kus dál další dveře do bytu a další těžké dveře do zahrady. Tady se v létě mohlo posedět u piva. V tu dobu obvykle zrály hrušky máslovky, kterých bylo na zemi naseto z mohutných hrušní všude kolem.

 

Paní Jonáková byla osoba spíš podmračená, sporadicky se vyskytující mezi hosty. Když pan Jonák zemřel, hospoda zanikla a z bývalého lokálu vznikl byt, který paní Jonáková pronajala mé babičce Anně Grossové, která v té době žila Na Aleji v domečku po tatínkových rodičích a k nám měla daleko. Dál vedle hospody Na Bělehradě bylo sedlářství pana Nunváře a hned za ním bratři, provozující pohřební službu – firma Aulický. Tam jsem jednou vešla a všude bylo plno rakví! Za firmou Aulických se rozkládala velká zahrada, kde až dole v její hloubi bydleli Proškovi. Vidím před sebou paní, pořád pletoucí svetry, byl tam její muž a děti, Jirka a Věra, víc nevím. Na rohu té zahrady stál kamenný barokní kříž, už vlastně na pozemku zvaném "na place", ano, tam co byly ty klády a velké pouti. To vlastně bývala boží muka. Poblíž je studna, která patřívala pivovaru – voda odtud bývala vedena dřevěným potrubím.

 

Vraťme se zpátky k domu cukráře Proška, k levé straně této nejdelší zlonické ulice. Za Proškovými linie domů ustupuje a chodník se rozšíří. V zahradě tam byl domek Kalivodových a ten patřil stejně jako vedlejší garáže, doktoru Kittlovi(viz. foto). Garáže byly většinou uzavřené velkými vraty, uvnitř několik aut, s nimiž provozoval autodopravu pan Heřmann, který také působil jako šofér doktora Kittla. Ten měl vilu se zahradou opodál – mezi vilou a garážemi byla jen velká Šimkovic zahrada. Vila doktora Kittla byla obklopena záhony, plnými jiřin. Takové jiřiny před doktorerm Kittlem nebyly a po něm už nikdy nebudou. Stále je opatroval, hovořil s nimi, snad i čaroval. Ani jedna nebyla stejná s druhou, květy plné a veliké jako hlavy. JIŘINY. Umřely s doktorem Kittlem. On už od roku 1893 sloužil jako lékař pro Zlonice a Budenice, byl i lékařem nádražním a také dlouho naším domácím lékařem před tím, než jsme se svěřili do péče mladého doktora Kafky. Doktora Kittla pamatuji vždy stejného, jak v ordinaci, tak na zahradě mezi jiřinami. Silný holohlavý pán, velmi laskavý, i když mi, co malé holčičce, vytíral záškrt z krku kartáčem, napojeným ohavnou dezinfekcí. Antibiotika tehdy ještě nebyla. Když jsem povyrostla, chodila jsem k němu do ordinace pro recepty na maminčiny léky. To stačilo přijít, vyjmenovat preparáty a on napsal vše bez námitek. Tady se všichni znali a tak nebezpečí zneužití léků nehrozilo. Také magistr Klapka, jako poslední kontrolní instituce, mi léky ochotně vydal do dětských rukou.

 

V ordinaci doktora Kittla bylo všechno možné, ale nejvíce knih, brožur a lejster. To vše se vršilo na psacím stole, na gynekologickém křesle, na židlích a skříních, všude tak, že ta záplava znemožňovala využití nábytku k původnímu účelu. Pan doktor sám sedával na malé kulaté židličce u stejně malého kulatého stolku, jaké je možno dnes vidět v nějaké maličké cukrárně. Ale i ten stoleček byl zavalen papíry a tak, když člověk usedl na druhou malou stoličku, mohl sledovat, jak pan doktor na té hromadě psal žádaný recept, aniž cokoli spadlo na zem. A při tom vždy něco spokojeně ševelil. I chodba před ordinací byla zajímavá. Voněla minulým stoletím, trochu temná, s pár koženými židlemi, proti nimž na stěně léty žloutnul tuhý karton s krasopisným sdělením pro pacienty. Pravilo se tam, že není pravda, co se poslední dobou ve Zlonicích povídá, že totiž doktor Kittl přestane ordinovat, naopak," je pravdou, že já budu léčiti až do své smrti." Tak se také stalo.

 

Kittlovi byli bezdětní a v domě s nimi žila jen jejich svobodná hospodyně. Jí také dům se zahradou za věrné služby odkázali. Ona se potom provdala za pana Imbra a vzala k sobě do domu svou neteř Věru Dandovou, rozenou Brožovskou, sestru mé švagrové. Věra se provdala za Josefa Dandu, syna tesaře Dandy, jednoho z dobré party strýce Nedvěda. A tak dnes už je to dům u Dandů, dokonce v dalších generacích.

 

Zahrada jiřinkového domu byla na rohu ulice Pejšovy a krátké ulice, kolmé na ni vzhůru do mírného svahu. Další rohový dům, už proti hospodě Na Bělehradě, bylo Šimkovo pekařství. Do domu a k peci se vcházelo z té krátké ulice a to dost často, protože pan Šimek, když dopekl své chleby, vyhlášené dalamánky a malé makové houstičky, poskytoval sousedkám vyhřátou pec na pečení jejich koláčů, vánoček či mazanců podle sezóny. Také jsme tam někdy s maminkou nosily plechy s pouťovými koláčky. Pan Šimek byl menší, sporé postavy, bílé vlasy, bílé vousy, bílá zástěra i řasy na očích. Paní Šimková také menší, postaru v delší sukni a zástěře a vždy se šátkem na hlavě. Obstarávala krám, do něhož se vcházelo z ulice Pejšovy, přímo proti hospodě. Tak jak působila starosvětsky ona, tak působil krám – jako od Jana Nerudy. Dva pulty zeleně natřené, postavené do velkého L. U jednoho pultu se nakupovalo, nejen chleba a pečivo, ale i další potraviny. Podél druhého pultu stávaly pytle, otevřené a měly pěkně do ruličky upravené okraje. Pytle plné mouky, hrachu, krupek a podobně. Opravdu to tam tak bývalo. I sud s okurkami.

 

Šimkovi měli dceru a syna. Dcera v dospělosti odešla do Prahy, tam pracovala a žila a na neděli jezdívala domů. Syn, kupodivu větší postavy, se v řemesle potatil, oženil se a i když v padesátých letech o živnost přišel, v domě se svou mladou rodinou zůstal a své rodiče, jak se hezky říká, dochoval až k smrti. Je o tom dokonce natočený film. Vznikl v letech sedmdesátých v režii pana Fajrajzla: on po Čechách hledal takovou rodinu, kde rodiče spokojeně dožívají pod ochranou svých dětí a našel ji ve Zlonicích u Šimků. Ten film se směl promítnout až v letech devadesátých, náhodou jsem ho v televizi viděla. Byl to vzácný zážitek: ožil přede mnou starý pan Šimek, náš dávný pekař a celá jeho rodina.

 

Za Šimkovými, asi proti sedlářství pana Nunváře, byl domek o čtyřech oknech, uprostřed vchod. Když se dveře otevřely, zacinkalo to. V úzké delší chodbě hned vpravo vedly dveře do bytečku slečny Wagnerové, sestry holiče Wagnera, která se živila šitím a opravami prádla. Na levé straně chodby žila rodina Kropáčových. Rodiče a pět dětí: Karel, Bohunka, Jindra, Milena a Věra. Bohunka byla nejstarší a velmi krásná. S Milenou jsem se hodně kamarádila a každý den při cestě do školy jsem šla o chvilku dřív a zastavila se pro ni. Moc ráda jsem tam chodila, přitahovala mě ta velká rodina na tak malém prostoru. Žili úplně jinak než my doma, ale zajímavě. Na konci chodby vedly dveře do zahrady, tam jsem někdy s Milenou sedávala, ona si třeba zašívala nějaký svůj oděv, protože u Kropáčů se musel každý o sebe postarat sám – v té době já neuměla vzír jehlu pořádně ani do ruky. Jinak ale měly děti volnost a tak jsme často chodily po svých zamilovaných cestách a místech, někdy i s Jindrou či Věrou, nebo i s dalšími kamarádkami. A to trvalo, dokud jsem ve Zlonicích navštěvovala školu. Na Milenu vzpomínám ráda, byla přátelská, přímá, veselá. Ten domek patřil rodině Janákových, jejich vnučka Jana do naší party také patřila. Za tímto domkem byl další, tam žila paní učitelka Kopecká, měli syna v bratrově věku. Paní učitelka, klidná, vyrovnaná bytost, zemřela nakonec dobrovolně, nemohouc snášet bolesti, které jí způsobovalo onemocnění rakovinou.

 

V domě u Kopeckých byla velká garáž, kterou užíval nákladní autodopravce pan Zábranský, bydlící ale v Obecním domě. Na jeho náklaďák si pamatuji, byl celý šmolkově modrý a ve válce, kdy nebyl k mání benzin, měl za kabinou na korbě kotel, v němž se spalovaly dřevěné špalíčky – jezdilo se na dřevoplyn. Pan Zábranský také pobyl nějaký čas v koncentráku, ale vrátil se živ a zdráv.

 

Posledním domem v řadě tohoto bloku byla strojírenská dílna u Kasalů a z té rodiny pocházel známý přednosta stanice pan Kasal. Tady na ulici Pejšovu navazovala kolmá dlážděná ulice Tyršova, která nahoře na kopci končila u Sokolovny. Proti Kasalovým byla rohová vilka, pamatuji si jen, že tam bydlel Jaroslav Šťastný, vidím ho před sebou. Znala jsem tehdy i další obyvatele té vilky, ale ztratili se mi v mlze. Jen si vzpomínám, že právě na dlážděném chodníku před tímto domem zbyly jednou ve válce drobty chleba, o nějž svedli bitvu zajatci, vlečení Němci kamsi na nádraží, když jim kdosi chléb ze soucitu podal. Vilka pokračovala zahradou, na niž navazovala zahrada další, patřící k vilce pana Sobotky. To už bylo na rohu ulice Fügnerovy, mé rodné ulice. Pan Sobotka provozoval holičství, vchod měl z ulice Pejšovy a stříhával mikádo i mně jako malé holce. Z oken našeho podkroví bylo vidět do Sobotkovic zahrady a na dvoreček, kde stávala kdysi třešeň. Jednou, za bílého dne, se stará paní Sobotková na té třešni oběsila. Byla nemocná, už nechtěla žít. Dlouho mě jímala hrůza při pomyšlení, že bych se byla onoho osudného dne podívala z okna dolů.

 

Proti Sobotkovým, na pravé straně Pejšovy ulice, stála patrová vilka, zahradou přiléhající ke zmíněnému už placu. Žili tam Králíčkovi. Pan učitel Králíček se ženou a dvěma kluky, Jirkou a Milanem. Jak to kdysi bývalo, učitelé kromě své profese mívali i řadu jiných, často málo důstojných povinností. Na příklad ve válce bylo pod přísnými tresty zakázáno chovat doma hospodářská zvířata. My jsme vždy mívali králíky a slepice a několikrát i prasátko. Pan učitel Králíček, náš nedaleký soused, býval pravidelně pověřován chodit dům od domu a nemilosrdně sepisovat nalezená zvířata. Tak on vždy u branky se zeptal – nemáte nic, že? Poděkoval a šel dál, ať vepřík hlučel sebevíc. To tenkrát nebyla legrace, bral na sebe náš "hřích". Během války také Králíčkovi poskytli přístřeší manželům uprchlým ze Sudet – ten muž byl prvorepublikovým financem v Hoře sv.Kateřiny. Po válce se tam rodina vrátila a já u nich byla dokonce pár dní na návštěvě – nebylo mi ještě ani deset let a nepamatuji si, proč jsem s nimi jela a že mě rodiče vůbec pustili – v té vsi bylo ještě hodně Němců. Mne překvapovalo, jak onen financ s nimi přátelsky vycházel, sotva se tam objevil a už se vítali jako staří známí, což asi opravdu byli. Ale z některých oken koukaly přece jen zlé oči.

 

Sousedy Králíčkovými byli ve dvojdomku jednak Kubátovi, jednak paní Linhartová. Pan Kubát, pán poněkud zakřiknutý, pracoval u dráhy, paní šila, měli malou dceru Jarušku, kterou moje maminka občas hlídala u nás, když paní Kubátová někam jela. Další část dvojdomku obývala paní Linhartová, kadeřnice, která svou živnost provozovala docházením do bytů zákaznic. K nám chodívala v období plesů, vždy vpodvečer – ondulérka paní Linhartová. Byla vyzbrojena železnými kulmami, které se vkládaly do žhavého uhlí kuchyňských kamen, potom se na novinovém papíru zkoušela správná teplota a už se tvořily vlny a ruličky! Vedle paní ondulérky žila i paní Jandová se synem, vdova.

 

Poslední vilou v té řadě, za níž se prostíral velký ovocný sad pana Suchopárka, byla Malečkovic vila. Tu postavil strýc Nedvěd původně pro sebe a nějakou dobu tady jeho rodina žila, na dohled od nás. Byla to vila a dodnes je, dokonalá. Tak tedy pan Maleček měl automobil, červenou aerovku kabriolet a vždy když startoval, věděli to všichni v okruhu mnoha domů kolem. A tak i my jsme vždy při známém zvuku poznamenali – prd, prd, cililink. Ale autíčko to bylo rozkošné, pan Maleček přičinlivý, šéf místního Hospodářského družstva. Dvě děti, Ladislava o rok starší než já a malý chlapec. Jak pan Maleček skončil, už jsem se zmínila. Zmizela i červená aerovka, koupil ji tenkrát Miroslav Hora, učitel v Beřovicích.

 

Suchopárkův sad za Malečkovic vilou pamatuji ještě jako holé pole. Oni, celá rodina, tam několik let pilně pracovali – a byl to velký lán – až vznikl sad s košatými stromy, radost pohledět. Za tím sadem stála vilka Sobotkových. Majitelé bývalé zrcátkárny pod nádražím, Honsnajmanovi, v padesátých letech utekli na západ, usadili se v Argentině a tady zůstali staří s vnučkou. Ta se později provdala do vily Sobotkových. Já tam někdy chodívala pro domácí vejce. Jednou jsem čekala na dvoře a u boudy uvázaný pes na mne koukal. Bylo mi ho líto a tak jsem k němu šla, drbala ho za ušima a povídali jsme si. Po chvíli vyšla z domu stará paní a málem padla hrůzou. On ten pejsek prý byl tak zlý na každého, že nebylo možné se k němu přiblížit. Ale to asi proto, že ho nikdo nepodrbal za ušima.

 

Za touto vilkou už byla jen pole a na konci, u křižovatky Zlonice – Lisovice – a Vyšínek – Dřínov se rozkládala velká zahrada: květinářství a zelinářaství pana Lásky. Chodívali jsme tam, nebo jezdívali na kole – už to byl od nás přece jen kousek – pro zeleninu i květiny. Pan Láska tam občas míval nějakého pomocníka, ale většinou se na tom velikém a mnohotvárném prostoru pinožil sám. Z té věčné dřiny na kolenou byl vždy zachmuřený. Vypadalo to, že i mluvit v té samotě zapomněl, na dotazy odpovídal jen to nejnutnější a sám hovor nezačal nikdy. Láskovi měli vilku v Tyršově ulici a tam skleníky, o které pečovala paní. Dcera Miluška se pomamila. V domě bylo fanaticky čisto a nablýskáno. Říkalo se, že pan Láska spává v noci ve skleníku.

 

Vrátím se zpátky k Fügnerově ulici, kterou si ovšem nechám s naším domem nakonec. Ale musím zaznamenat, kdo bydlel proti rohové vilce holiče Sobotky. To byla přízemní vilka s vraty, jež úplně zakrývala pohled do dvora plného nepořádku a se zahrádkou, viditelnou z Pejšovy ulice, rovněž zpustlou. Nejdříve tam bydlívali Nových se synem Vaškem. Paní Nová měla rodiče ve Vyšínku a tam ve válce chodil bratr s Vaškem pro "aprovizaci", vejce, mléko a podobně. Pan Nový se zabil na Poldovce v Kladně. Krátce tam také bydlela trafikantka paní Volmová s dcerou. Pak, nevím už kdy a jak, ji vystřídal pan Sladký, truhlář. S ním bylo težké pořízení. Postupně víc a víc pil, takže i ve dne často vrávoral po ulici a opici měl tak agresivní, že při jedné rvačce ukousl komusi UCHO! (Tyson nemá primát.) Ve stavu střízlivém byl ovšem lítostivý a kál se. Ale postupně přece jen pustl, už nešel ani na dvůr a WC si proto vyrobil tak, že v chodbě domu postavil sud a tam prostě chodil.

 

Dál směrem k Lisovicům, až na roh Tyršovy ulice, kolmé na Pejšovu, pokračovala úhledná zahrada dvojvilky, jež zadní parcelou už sousedila s naší zahradou. Na protějším rohu Tylovy ulice stál rozlehlý přízemní dům červeně omítnutý s velkou zahradou. Tam žili staří manželé Janákovi, bývalí sedláci. Tento dům byl jediným majetkem, který jim zbyl z jejich hospodářství. Pan Janák vypadal ušlechtile, byl spíše uzavřený, zato paní sršela veselostí a (možná zdánlivou) bezstarostností. V domě byla spousta pokojů, ale žilo se hlavně v obytné kuchyni s pozadím kuchyně černé, kde se vařilo a pralo. Do tohoto centra domu se vcházelo světlou prostornou halou se starodávným divanem a květinami. Tito manželé Janákovi měli dvě dcery, Jednu zcela nemohoucí, nemluvící a nevím zda slyšící, o niž se obětavě starali, takže se ve své bídě dožila čtyřiceti let. Často jsem tam chodila za jejich vnučkou Janou a vím, že nemohoucí Žofinka se vždy tvářila spokojeně, milovala dětské návštěvy a radostně je spoluprožívala. Její křeslo stálo uprostřed obytné kuchyně a tak se celý den zúčastnila všeho.

 

Druhá dcera byla svobodnou matkou mé kamarádky Jany. Po roce 1948 emigrovala na západ spolu se synem pana řídícího obecné školy Dolejšího a Jana zůstala s prarodiči sama. Starali se tedy i o ni. Často se v té jejich kuchyni sešla celá parta děvčat, vždy nás paní něčím pohostila a my jí tam vodily i německé dívky koncem války, když jejich rodiny prchaly před frontou, zakotvily ve Zlonicích a tam nabíraly sil k další cestě.

 

Za Janákovými, dál po levé straně cesty k Lisovicům, mi už obraz domů a ulic splývá a vzpomínám si jen na pár míst, kam jsem chodívala. Tak třeba tam byl mandl paní Kromholcové, kam jsme na vozíčku vozili v proutěném koši nakropené prádlo. Těch košů tam bývalo v chodbě a všude a vonělo tam teplým čistým prádlem. V té ulici také stála vilka, kde já sice pamatuji rodinu pana Šimáčka, úředníka Záložny, ale původně postavil tu vilku strýc Jan pro sebe a také tam nějaký čas žil.

 

Ještě kousek dál bydlela stará paní, k níž jsme nosili žehlit vyprané tuhé límce k pánským košilím. Bratr tam dokonce nosil i límce dědečka Nedvěda z druhého konce Zlonic. A ještě dál měl vilku zlonický zvěrolékař doktor Šádek, jehož služeb využívali všichni hospodáři ve Zlonicích a okolí. Také tam byl provazník pan Novák. Ještě v době mého mládí bylo městečko Zlonice soběstačné ve všech potřebách. Nevzpomenu si na nic, co by se muselo zdaleka dovážet a na nic, pro co by se muselo kamsi jezdit. A to se týká nejen potřeb materiálních, ale i duchovních, kulturních či sportovních.

 

 

Olga Janíčková, roz. Nedvědová