Profese „porodní báby“ se v naší rodině dědí

 
  Jiřina Červenková

Profese porodní báby se v naší rodině dědí. Maminka, babička, její matka – ta chodila po vesnicích k porodům, i když nebyla vyučená- dále moje sestra, moje sestřenice, bratrancova žena, všechny byly porodní báby.
V nemocnici ve Slaném jsem pracovala od roku 1941, svého jednadvacátého roku. Až do doby, kdy bylo nařízeno rodit v nemocnici, jsme k porodům chodily do domácností.
Jezdila jsem na kole k porodům až k Bilichovu, Jedomělicím, Libovici, Hvězdě, Řisutům, Pozdni, Studněvsi, Písku, Otrubám, Trpoměchům, Královicím, Lotouši, Kutrovicím, Kvílicím, Blahoticím, Vítovu, Netovicím, Kvíci, Kvíčku, Hrdlívu. To všechno byly moje vesnice. V Jedomělicích se jeden rok narodilo dvanáct dětí, z toho jedenáct jsem odrodila já, dvanáctá maminka porodila v nemocnici.
Když jsem jezdila k porodům během války, dala jsem si na ruku ceduli, na té jsem měla vyšito Geburts Assistentin. Nikdy mě žádná německá hlídka nestavěla. Převážela jsem jídlo, i zabijačky, prase na černo, rozvážela jsem to po příbuzných a od nich zase, co měli, jsem vozila do Slaného. Jednou jsem vezla od Zahradníků, kteří bydleli u Tuřan, malé prase. Velké bylo v chlívku. Aby se mohlo zabít, potřebovali ho vyměnit za malé. Němci se neptali, jak je prase velké, ale jestli je. Když jsem přijížděla k vojenským kasárnám, začalo sele strašně kvičet. Zvonila jsem na kole na zvonek, abych jeho křik trochu ztlumila. Prase jsem dovezla a druhý den se zabíjelo. Takhle se to za války dělalo, aby bylo co jíst.
Po válce jsem měla motorové kolo. Jednou jsem jela k porodu do Otrub k Zápotockým. Řidičský průkaz jsem neměla. Protože motorka nešla našlápnout, strkala jsem ji do kopce. Zastavil mě četník Halala, říkalo se mu „Malej zákon“ a chtěl na mě papíry. Řekla jsem mu:„Teďka nemám čas na papíry, a kdybyste byl co k čemu, tak mi to pomůžete trochu strkat.“ A tak mi pomohl motorku tlačit až na rovinu. Tam mi motor chytl, já na to nasedla a ujela mu. On přišel na stanici celý vzteklý, že v Otrubech načapal nějakou ženskou bez papírů. A četník Pastejřik mu řekl: „Prosím tě, to je porodní bába Červenková, ta jezdí bez papírů, na to se vykašli, to nemá cenu. Ta by tě umluvila, než bys sem s ní došel.“ A takhle mi to vždycky prošlo.
Nejlepší bylo, když rodily cikánky. Cikán pro mě přišel, odvedl mě k nim a velice si považoval toho, že jsem je nevzala do špitálu, ale odrodila doma. Pak mě zas odvedl domů, že by se mi něco mohlo stát. Také hned platili. To se s dneškem nedá srovnávat. Všechny cikánky, co sem přišly ze Slovenska, jsem odrodila, dodnes mě všechny zdraví.
Během 2. světové války sloužili v nemocnici čeští lékaři doktoři Pavelka, Havlíček a Penk. Němci k nám vozili své raněné, ale na nemocnici nedohlíželi a po válce všichni němečtí vojáci byli odsunuti. V porodnici jsme se ve válečných letech střídaly po měsíci. Porodní báby jsme byly čtyři: Černá, Dvořáková, moje maminka a já. Když jsme ale přivedly do nemocnice rodičku, tak jsme si ji bez ohledu na to, kdo měl zrovna službu, odrodily samy, když přišla bez porodní asistentky, měla ji na starost ta, která měla službu. Za každý porod v nemocnici jsme dostaly 50 Kč.
V roce 1945 vypukla v nemocnici epidemie tyfu. Prvním nakaženým byla paní z Dolína. Ve vodě tekoucí od vodárny byla infekce. V té době jsem se starala o paní Rambouskovou. Naštěstí neonemocněla, porodila dvojčata, Frantíka a Pepíka. Když jsem po jejím porodu odcházela z nemocnice, potkala jsem jejich otce a řekla mu, že se mu narodili dva zdraví kluci a ujistila ho, že jsou oba v pořádku.
V roce 1957 se začalo budovat samostatné dětské oddělení. Stavěli jsme svépomocí. Hodně jsme se nadřeli, ale dělali jsme to rádi. Když vypukla ve městě epidemie obrny, byl zde hospitalizován i můj syn Jiří. Měla jsem povoleno ho ošetřovat. Tady jsem se setkala také s budoucím lékařem-gynekologem, Františkem Kolátorem. Měl těžkou obrnu. Když dostudoval, setkávala jsem se s ním na sále při porodech.
V nemocnici v té době pracovaly řádové sestry – boromejky. Na odděleních sloužily po dvou. Byly nesmírně obětavé a vzdělané. Bylo jich tady asi dvanáct a měly na starosti všechny budovy, kromě dětského oddělení, to v té době ještě nestálo a porodnice. Pamatuji se na sestru Bertu, obsluhovala rentgen. Jednou vzal primář Moucha nějaké rentgenové snímky do Prahy. Ptali se ho, kdo je dělal, že jsou velice profesionální. Na chirurgickém sále byla hlavní instrumentářkou sestra Albana, v prvním patře chirurgie se na lůžkovém oddělení starala o pacienty sestra Provencie. Nejmladší byla stále usměvavá sestra Ville, bylo to takové sluníčko. Do nemocnice přišla až ke konci, těsně před tím, než musely boromejky ze Slaného odejít. (Pozn.: v nemocnici boromejky sloužily od 1. 1. 1901 do 4. 12. 1959. U příležitosti oslav 125. výročí trvání nemocnice s nimi proběhlo ve slánském muzeu v dubnu 2009 setkání). Nesmím zapomenout ani na přísnou sestru Anežku. Ve staré budově měly sestry kapli. Na bohoslužby docházel kněz, a když bylo potřeba, dělaly se v kapli i křtiny.