KRONIKA RODINY NEDVĚDŮ-II.

VZPOMÍNKY NA RODNÉ ZLONICE

Jak to tedy bylo před šedesáti lety

Jedu po silnici od Slaného a zdolám serpentinu, dlouze stoupající z Bakova k vrcholové kótě 293 m. Tam nahoře stojí vpravo od silnice bílá boží muka a vím tam o teplém místečku, kde voní mateřídouška a ve schnoucí letní trávě se červená drobný hvozdík. Dál vede kamenitá cestička do borového bakovského lesíka. Vlevo od silnice, proti lesíku, jsou dnes pole, ale na podrobnější speciálce se to místo uvádí označením Hradiště. Pokud tu kdysi nějaké hradiště stálo, našlo si dobré místo. Vévodilo širému okolí koldokola. Dnes v tom údolí směrem severním vidím jedinečné panorama Zlonic, jež ozvláštňuje ten jinak střídmý prostor. Nejlépe se to zjevení vychutná při pěší chůzi, nebo alespoň na kole jako dřív, za mlada. Městečko se přibližuje pomalu a proměňuje se ze snu ve skutečnost.

Téměř v úpatí toho svahu je terasa, na níž byl vpravo od silnice založen nový hřbitov, když starý hřbitov uvnitř obce musel být už dávno zrušen. Do hřbitova se vchází klenutou brankou s železnými tepanými vrátky. Branka přiléhá k velkým, rovněž tepaným vratům, jimiž kdysi důstojně vjížděly pohřební vozy. První vkročila smuteční kapela, za ní kněz s ministranty. Potom koně, vystrojení černě, na sobě stříbrem vyšívané přikrývky, jemně vjeli do té zelené zahrady s nebožtíkem, měkce uloženým v pohřebním voze plném květin a věnců. Na každém rohu toho vozu se mírně chvěli stříbrní andělé, zvoucí za sebou průvod pozůstalých.

Vpravo od brány bývala márnice, vlevo obydlí hrobníka – manželé Šmejkalovi tu chránili klid místa ve dne v noci. Obě ta stavení svítí dnes zdáli novou omítkou a čerstvou prejzovou střechou. Jen novogotická okna jsou temná, neznámo, co je dnes za nimi. Když procházím cestami mezi hroby dnes, potkávám tu všechny, kteří kdysi tvořili mé bezpečné zázemí : početnou rodinu, blízké známé, ale i pekaře, ševce, řezníky, kostelníka, faráře i statkáře, všechny, kteří kdysi moje Zlonice oživovali. A jsou tu i slavní občané zloničtí: Antonín Liehmann, učitel Dvořákův, stejně jako Eduard Ingriš, muzikant a cestovatel, jehož píseň Teskně hučí Niagara jsme nesčetněkrát pěli u táboráku, stejně jako všichni čeští trampi. Odpočívá tu řada dalších občanů, k nimž Zdenka, dnes Kuklová, klade o Dušičkách věnce.

Když člověk, zmámen dojetím, hřbitov opustí, dokulí ho mírný svah kolem božích muk vlevo od silnice ke kolejím trati Roudnice – Zlonice, k ceduli Zastávka Zlonice. (Pozn.:V roce 1997 se Zlonice staly centrem oslav 115. výročí zahájení provozu na nejstarších podřipských lokálkách. 16. až 24. srpna téhož roku byly poprvé veřejnosti představeny exponáty železniční zabezpečovací techniky několika soukromých vlastníků. Samostatná výstava byla doplněna o modely a dobové fotografie. Výstava se stala základem Železničního muzea otevřeného v roce 1998.) U nádražní zastávky bývala lavička, mohli jste z ní, odpočívajíce, pohlédnout před sebe na školní hřiště a školní zahradu – školu s parčíkem majíce za zády. Na hřiště jsme chodili v létě cvičit, na zahradu kypřit zem. Výpěstky školní zahrady dokonce obohacovaly školní kuchyni! Ale cvičit se mohlo dobře i ve škole, v prostorné moderní tělocvičně.

Před touto obecnou a měšťanskou školou (postaveny v r.1893 a 1911) jsme bývali vždy koncem školního roku v sevřeném houfu, obklopeni pány učiteli a slečnami učitelkami, fotografováni. To dílo odváděl místní fotograf pan Franěk, několikrát vždy lezoucí pod černou plachetku přístroje, než konečně spokojen, zmáčkl spoušť.Do první třídy obecné školy nás vedly maminky sváteční a načesané. Seděla jsem v lavici s kamarádkou Zdenkou Dragounovou. Lavice byla natřena hnědě, psací deska pávovou zelení, byl tam skleněný kalamář. Psací náčiní jsme mívali v dřevěných malovaných penálech. Ještě jsme psali i křídou na malé černé tabulky s přivázanou houbičkou. Podlahy ve třídě byly dřevěné, sukovité, napojené charakteristicky vonící černotou a v rohu místnosti stála velká krásná kamna s uhlákem. Před třemi řadami lavic byla katedra s velkou posunovací tabulí a se stolkem pana učitele. V první třídě nás začal učit pan řídící Dolejší, náboženství kaplan zlonické fary. Pan řídící byl už starší pán, vysoký, štíhlý, důstojný. Z obecné školy mi byla nejmilejší paní učitelka Běla Bozděchová, duše předobrá, která v té době (druhá světová válka) nám často místo výuky němčiny četla české pohádky. To už řídil školu obávaný udavač Šíma. Když mnohdy neočekávaně vstoupil do třídy, museli jsme povstat a pravou rukou hajlovat. Proč nikdo z nás dětí tehdy paní Bělu, třeba i nevědomky nevyzradil, dodnes nevím. Šíma po válce špatně skončil.

Proti škole, vlevo od silnice, se táhla dlouhá bytelná zeď zahrady a ohrady, patřící k někdejší stavební firmě pana Faigla. Když se ta zeď brzy po první světové válce stavěla, stála jí v cestě mladá hrušeň. A kapitalista Faigl kázal, ať zeď té hrušni uhne a tak v rovné zdi je dodnes malý půlkruhový výklenek a v něm tu hrušeň pamatuji stařičkou ještě nedávno. My děti jsme to denně viděly, jdouce do školy, a bylo nám to samozřejmé – přece stromu se musí uhnout! A o sedmdesát let později, když to náhodou uviděl ekolog pan Velek, fotil to a psal o tom jako o divu divoucím. Škola i Faiglovic zahrada stojí na rovince. Směrem do Zlonic přiléhá ke škole pozemek, patřící k bývalému baroknímu špitálu. Na zahradu Faiglovic pak navazujeobytný dům, kde bývala hospoda Na kopečku. Ta hospoda na kopečku opravdu byla,tady se krátká rovinka opět lomí a silnice prudce běží na náměstí, majíc po pravéstraně kostel, po levé straně poštu.Dnešní pošta bývala sídlem někdejšího majitele koželužny, ale ještě dříve, již od r. 1833 tu bývala škola. Dnešní pošta bývala vzácná jedním z mála zlonických telefonů. Pamatuji se na elegantní telefon na kličku ve stavební kanceláři mého strýce Jana Nedvěda, na modernější přístroj našeho souseda, autodopravce Karla Heřmana,samozřejmě byl telefon i na nádraží. Na spojení, třeba jen do Slaného, se na poště čekalo v malé temné budce s jednou židlí mnohdy hodně dlouho! Přitom telegraf s poštou měly Zlonice již od r.1862.

K nám chodíval s poštou ve čtyřicátých letech listonoš pan Vysoký, v pelerině a s pěknou čepicí. Jednou, bylo mi asi sedm let, hrála jsem si před domem, oslovil mě, v ruce korespondenční lístek: "Olinko, ty dostaneš!" Ale doma bylo z toho lístku veselo. Červenou tužkou psána moje adresa, vzkaz začínal: Milá slečno, nezlobte se, že jsem ti napsal – a podepsán byl František Havlíček, Žabovřesky, č.58. To byl tedy můj první "milostný" dopis. Ještě ho mám, ale písmo je již vybledlé.

Tak to jsme šli do Zlonic od jihu a skončili u pošty.

Olga Janíčková, roz. Nedvědová