Počítačové začátky mého otce

V roce 1986 mi bylo 10 let. V té době jsme jako děti neměli představu o tom, co je to počítač. Znali jsme domácí tzv. „televizní hry“, které z elektronických součástek podle návodu v časopise Amatérské rádio sestavil můj otec. Byly to jen dvě čárky na obrazovce, které si pinkaly s kostičkou. Kdo kostičku nechytil, ztratil bod.

Také se k nám dostaly digitální hry z tehdejšího SSSR, např. „Jen počkej!“ a mnoho dalších.
O pouti se u nás kromě kolotočů začala objevovat maringotka s videohrami. Byly to arkádové automaty a my jsme u nich vydrželi stát a sledovat hraní šťastných kamarádů, kteří si mohli dovolit obětovat dvě koruny za chvíli hraní.

V tom stejném roce nám teta ze zájezdu do Německa přivezla skutečný počítač. Atari 800 XL s kazetovým magnetofonem. Později bylo možné tento stroj pořídit také v Tuzexu za 1200 tuzexových korun, což v přepočtu bylo 6000 Kčs. Tehdejší běžný plat byl asi 2000 Kčs, takže člověk musel být opravdový elektronický fanda, aby si koupil počítač.
Jeho pořízením totiž všechno teprve začalo. Nikdo neměl žádné informace, jak s ním zacházet. Mezi radioamatéry kolovaly stokrát přepisované, ohmatané návody přeložené z originálních příruček.

Dostat se ale k uceleným informacím nebo dokonce k programům a hrám bylo téměř vyloučeno. Naštěstí se tehdy začaly utvářet Atari kluby nadšenců, kteří v rámci svých možností vytvářeli stále lepší a propracovanější příručky, popisy a návody.
Kluby se rychle rozšiřovaly, hlavně díky tomu, že na schůzkách bylo možné nakopírovat si od ostatních nové hry.

Tehdy se programy a hry uchovávaly na magnetofonových páscích a z nich se také pomalou rychlostí nahrávaly do počítače. Také jsme slýchali o disketách, z nichž bylo nahrávání podstatně rychlejší a pohodlnější, ale disketová mechanika stála tehdy dvojnásobek ceny samotného počítače.

Hraní na počítači bylo něco nového a lákavého a přitáhlo k počítačům postupně tisíce dalších lidí. Mít doma počítač a zadarmo na něm hrát stovky her, to byl sen. Jiné zlákalo programování a díky příručkám z Atari klubů začali zkoušet tvořit vlastní hry. Jiní raději pájeli a propojovali počítače s tiskárnami, plottery a vymýšleli hardwarová vylepšení.
S tímto skromným, osmibitovým vybavením jsem vydržel až do půlky devadesátých let. Pak se ke mně konečně dostal počítač typu PC, který je svou architekturou již podobný dnešním počítačům a který mě úspěšně přenesl do 21. století.