Vzpomínky babičky na mládí a dospívání

Babi, co to byl Pionýr?
Na základní škole jsme celá třída byli tzv. Jiskry a později ve třetí třídě jsme skládali slib Pionýrů.
Všichni jsme nosili pionýrské šátky – byly červené, takový uvázaný trojúhelník.
Byla to taková organizace pro školáky místo Sokola a Skautu. Vlastně to bylo změněné z politických důvodů.
Ale děti to takhle moc nevnímali. Scházeli jsme se, hráli hry, sportovali, hráli divadlo, zpívali a hráli koncerty a vedli normální dětský život. Záleželo, kdo zrovna byl vedoucím pionýrského oddílu, jaký učitel nebo vedoucí.

A cvičila jsi na spartakiadě?
Ano v 1. třídě.  
Symbolem tehdejší doby byla i Spartakiáda. Celá republika nacvičovala sportovní skladby. Od malých dětí s rodiči, přes školy až po vojáky a dospělé. Učili se to hlavně celé školy a vybírali  ty nejlepší skupiny, kteří jeli cvičit na Strahovský stadion do Prahy. Ale ne každý to měl rád a do Prahy chtěl.
I když to v podstatě bylo vlastně  u Sokolů už před válkou a také s tím Sokolové pokračují dodnes, ale to už nemá ten politický podtext.
Protože jsem se dobře učila a byla jsem aktivní, tak mě vybrali do Skupinové rady pionýrů a tam mě zvolili předsedkyní.
Několikrát do roka byl nástup pionýrů školy s vlajkami a předsedové tříd mi podávali hlášení. Byla jsem menšího vzrůstu a drobná a tak bylo veselé, že mi podávali hlášení o metr větší kluci a holky. Dnes se tomu směju.
A školu jsem reprezentovala také na sjezdu vybraných pionýrů z celé republiky.
Bylo to v Šilheřovicích a spali jsme ve velkých vojenských stanech po 20 postelích.
A na tom sjezdu nás navštívili sportovci, např. Zátopek a paní Zátopková, Čáslavská, známí herci a tehdejší prezident Novotný,
Ale hlavně mezi nás přijel první kosmonaut Gagarin. Měla jsem mu podat kroniku, aby se podepsal a něco do ní napsal.
Jurij Gagarin mě pohladil po hlavě a řekl že má doma také takovou holčičku…. Rusky: u menja tóže takája děvočka.
Pro mne to byl životní zážitek. Lepší než herci.
No a z okresu Přerov vybrali také 10 pionýrů a poslali nás za odměnu na pionýrský  tábor na Krym (tentkrát to byl Sovětský svaz) a k Azovskému moři, to bylo v 8. třídě. Jeli jsme tam vlakem tři dny a v táboře jsme měli při ranním nástupu u vlaku heslo: Slunce, voda, vzduch, nejlepší náš druh“.
Tam se mi také moc líbilo.
 
Když mi bylo 16 let a byla jsem na Střední ekonomické škole v Kroměříži tak to byla šedesátá léta, kdy se uvolnila atmosféra mezi lidmi a všichni jsme očekávali větší svobodu.
My studenti jsme například chodili na demonstrace v kroměříži.
Pochodovali jsme ulicemi a mimo jiné jsme volali na lidi „ten kdo stojí na chodníku nemiluje republiku“. Byla to doba očekávání.
Jen můj tatínek byl dost skeptický a nevěřil, i když změnu režimu moc chtěl, že to Rusové jen tak nechají. Vysvětloval nám dětem, že už z geografického hlediska a historie nemůžeme být neutrální země.
A měl pravdu přišel 21. srpen 1968 a během noci nás přepadli a okupovali vojáci armád Sovětského svazu, Maďarska, Polska a Německé demokratické republiky (NDR).
To ráno byly prázdniny a já šla koupit pečivo na snídani pro sourozence a obchod byl prázdný, úplně vykoupený…
Nevěděli jsme, co se děje. V rádiu to jen pípalo a potom někdo říkal, že nás přepadli cizí vojáci. Báli jsme se. Rodiče byli v práci, ale v poledne se vrátili. Celá republika byla zmatená a byl velký chaos.
Všichni jsme z toho byli překvapení a naštvaní. Vojákům v tancích na ulicích lidé vysvětlovali, že je tady nechceme, ať jedou domů. Někteří lidé i zemřeli.
Ale oni tady zůstali„dočasně“, a to podle nich znamenalo navždycky.  Ale naštěstí to bylo „jen“ přes 20 let.
No a všichni je za to hodně nesnášeli a měli takový svůj smysl pro zvláštní odpor. Např. když se hrálo mistrovství světa v hokeji v roce 1969.
Naši vyhráli nad Ruskem (Sovětským svazem) 2:1 a 4:3
Byla to velká euforie a lidi to chápali jako velké vítězství nad Rusama. Všude byla nastříkaná číslice 2:1 a hesla jako:
„vy na nás tankami, mi na vás brankami“.  a všichni slavili.
U nás na vesnici jsme v ten večer všichni vyšli z domů na ulici a sešla se celá kapela a hrálo se venku a zpívalo a slavilo.
No a například děda, kterému tenkrát bylo 15 let, jako tobě teď, byl sám v Německu (tenkrát v Německé demokratické republice) v Rostocku u jedné rodiny, aby se naučil německy. Dodnes na to vzpomíná. Dokonce je i s tou rodinou stále v kontaktu.
Na konci srpna pro něj přijela německá policie a odvezla ho na české hranice. On tam sedl na vlak a jel za rodiči do Brna. Ti se s ním nemohli spojit a nevěděli kde je.
 
V 70. letech byl život taková „pasivní rezistence“.
Problém měli ti, kteří neprošli prověrkami nebo i když například podepsali nějakou petici za svobodu.
Proto já i mí sourozenci jsme při přijímačkách na školy museli mít vyjádření obecního, resp. Komunistického výboru v obci.
 
A konečně přišel 17. listopad 1989 a studentská demonstrace v Praze.
V Brně se začalo demonstrovat až v pondělí 20.  11. 1989.
Tvůj tatínek se strejdou chodili na střední školu na Sokolskou a samozřejmě se spolužáky šli přímo ze školy na demonstraci na náměstí Svobody.
Já se doma o ně strašně bála, protože večer před tím jsme byli
v kině a viděli jsme připravená auta s policisty (tenkrát příslušníky SNB), vojáky se štíty….
Tak jsem volala do obchodu s kožešinami (mobily ještě nebyly a v obchodech měli pevné linky).
Paní prodavačka mě uklidnila, že na náměstí a ulicích je sice moc lidí, ale policisté nezasahují a že tam má také syna….
Další den zase tito studenti ze Sokolské udělali „lidský řetěz“ drželi se za ruce kolem policejní budovy na Kounicové, aby nemohli odvézt tajné materiály.