Vzpomínky mé babičky na dětství, lásku a život na hájence

Babi, kde jsi vyrůstala a jaké bylo tvoje dětství?

Narodila jsem se na konci války, v roce 1944, takže válku si vlastně vůbec nepamatuju. Vyrůstala jsem ve Strážnici, to je malé město na jižní Moravě, a svoje dětství jsem si opravdu užila. Školu i kroužky jsem měla ráda, chodila jsem do pionýra, což mě bavilo. Tehdejší doba byla pro lidi výhledově optimistická, válka skončila a všichni věřili, že bude líp. Až později se ukázalo, že to tak jednoduché nebude. V té době byl pro mě hodně důležitý můj bratr. Byl mi velkou oporou mezi kamarády i ve škole. Maminka chodila do práce, a tak byl hlavně on tím, kdo se o mě staral. Nebyli jsme sice moc majetná rodina, ale z mého pohledu mi nikdy nic nechybělo.¨

Vzpomínáš třeba často na některé tvé kamarády z dětství?

Jo, František Cundrla byl můj spolužák. Pamatuji si, že když jsme měli kreslení, pan profesor Mastný jednou přinesl z kabinetu vycpanou straku, ať ji namalujeme, a pak odešel. My jsme ale všichni hned běželi za Františkem, ať nám ji namaluje, protože byl v tomhle fakt talentovaný. Pan profesor to stejně poznal, takže to bylo k ničemu. Františka si ale pamatuji dobře, byl to fajn chlap a Strážnice na něj byla pyšná. Sice hodně pil, takže často maloval jen proto, aby měl na alkohol, ale stejně byl skvělý. Několik jeho obrazů mám dodnes, jen bohužel umřel docela mladý.

Pamatuješ si na to, jak jsi poprvé poznala dědu?

No, poznali jsme se jako většina mladých tehdy, na tancovačce. Bylo mi osmnáct, byla jsem ještě mladá a hloupá, ale děda mě hned okouzlil. Měl po vojně, vypadal dobře, takže jsem se už ve dvaceti vdávala a odstěhovala se.

Jaké to pro tebe bylo, odstěhovat se?

Bylo mi dvacet, takže na začátku to bylo krásné. Přestěhovala jsem se asi sto kilometrů od rodného města. Děda byl hajný, takže jsme bydleli na hájence. A protože byl fakt pěknej chlap, tak jsem v té době vůbec neřešila, že tu budu bydlet v úplný díře a budu muset dojit krávy. Takže jakmile opadlo počáteční poblouznění, tak jsem poznala, že to je pěkně náročné. Pamtuji si ale, že když jsem přišla na hájenku, tak jsme dostali jako dar od lesního závodu Polesí velký obraz s loveckým výjevem. Mně se nikdy moc nelíbil, ale prý má nějakou hodnotu, tak jsem ho nevyhodila. Později jsem se dozvěděla, že po válce, když rabovali hrad Veveří, tam někdo ten obraz ukradl a nějak se dostal až k nám. Z hradu máme dokonce víc věcí. Dřív tam bylo učiliště a moje kamarádka tam bydlela, protože její manžel tam dělal vedoucího. Od nich jsme dostali třeba lustry z jeleních parohů, stojánek na tužky z paroží a takové věci. Taky velkou bednu na dříví zdobenou mědí s loveckými motivy. Později jsem zjistila, že se jí chtěli zbavit, protože se jim nevešla do ložnice, ale mně se líbila.

Jak vypadal tvůj běžný den?

Velmi brzo jsem měla dědi, které jsem musela vychovávat. Neměla jsem možnost je dávat do školky, tak jsem se o ně starala doma. Bylo to náročné, protože jsem se musela starat jak o ně, tak o domácnost a taky malé hospodářství. Když pak byly děti větší, tak jsem ještě začala chodit do práce, kterou jsem ale naštěstí měla poměrně blízko od domu.

Co všechno jste měli za zvířata?

Takové ty klasické věci, drůbež, prasata, krávu, ovce, dokonce jsme měli i chovnou stanici jezevčíků. Psa měl v té době každej, ale takhle daleko to dotáhl málokdo. Protože byl děda hajný, tak se často stávalo, že z lesa dotáhl nějaké zvíře, které jsme měli pak jako mazlíčka. Tak jsme třeba chovali doma nějakou dobu jezevce, muflona, veverky nebo divoké prase.