Tety vzpomínky na mládí

Ahoj teto, jaké to bylo ve škole za doby komunismu?

Ahoj, když na to tak vzpomínám, tak vidím, že je ten systém teď úplně jiný. Ty časy tak letí. Za mých mladých let naše základní škola měla pouze osm tříd a museli jsme paní učitelku oslovovat "soudružko učitelko". Třídy byly prosté, seděli jsme v dřevěných lavicích a měli jsme povinnost nosit uniformy. Učitelé byli přísní, ale hodně nás toho naučili. V osmé třídě jsem hodně přemýšlela na jakou střední školu se přihlásit, bylo to velké rozhodování, protože v té době se velice řešilo jestli je dítě z komunistické rodiny a nebo ne. Nekomunistické rodiny byly pro okolí brány jako nespolehlivé. To ti povím příběh, moc mě jako malou holku bavila chemie, fyzika a matematika, chtěla jsem být vědkyně. Tak jsem se hlásila na střední školu s tímhle oborem. Měla jsem velmi dobrou kamarádku která se chtěla hlásit na jinou školu než já, ale její tatínek jí donutil se přihlásit na tu stejnou co já. Ona na to známky neměla, já ano. I přesto všechno jsem se bohužel na vysněnou školu nedostala, ale moje kamarádka ano. Bylo to hlavně z toho důvodu, že ona byla z rodiny komunistů a já ne. Nakonec mi nezbylo nic jiného než jít na jinou školu. Kamarádku jsem po tomhle už nikdy neviděla.

A jak to bylo s cestováním?

Kdykoliv, když jsme chtěli jet na dovolenou nebo na výlet tak jsme museli mít schválení o výjezdu z Československa. Často však naše žádost byla zamíntnuta a když se nám jednou povedlo dostat povolení, mohli jsme vycestovat jen do okolních států, například do Německa nebo do Polska. Tohle se však nestávalo často, jen málokdy dovolili nekomunistům překročit hranice a ani to nebylo bez povolení možné. Hranice byly velmi hlídané. Když nám někdo z rodiny vycestoval, stávalo se, že jsme toho člověka pak neviděli přes 20 let, protože se nemohl přes hranice dostat zpět domů.

A teto, povíš mi něco o mém pradědečkovi?

To bych se spíše zeptala tvého taťky, ale já ti o něm tedy něco málo povím. Byl to velmi hodný a milý člověk, miloval své blízké. Také to byl velmi statečný a ochotný muž. Jednoho dne však jel do města koupit něco na vosy, nemohl se jich na zahradě zbavit. Tento den byl bohužel jeho poslední. Když jel tramvají, tak zrovna na nás útočili Němci a na tu tramvaj, kterou jel, spadla bomba. Všichni cestující umřeli, některé nebylo ani poznat, jak byli ohořelí. Lidé ale tušili, že se něco takového ten den stane. Tvůj pradědeček chtěl na zastávce pomoct paní do tramvaje, aby jí stihla, ale ona řekla: "Jen běžte, já si počkám na další, nechci toho litovat". Do teď se jméno Eduard Valoušek někdy zmiňuje ve Starolískoveckých novinách, jako jeden ze zesnulých při tomto náletu.

Tímto bych chtěla tetě moc poděkovat za její čas a ochotu mi vyprávět o jejím mládí.