Babička mi vyprávěla, jaké to bylo, když začínala učit

Moje babička byla učitelka, a tak mi vyprávěla o tom jaké to bylo, když začínala učit. Když jí bylo asi 19 let, dostudovala Pedagogickou školu na Poříčí a musela si vybrat okres, ve kterém by ráda učila, protože v té době byl systém založený na tzv. umístěnkách, což znamená, že si mohla vybrat pouze okres ale ne město ani školu, kam bude umístěna a kde bude učit. Měli se svými spolužáky takové pořekadlo:,, Na Poříčí dítě křičí, že nechce do pohraničí, protože je mrně, musí zůstat v Brně.“ Babička si tedy vybrala Žďár nad Sázavou, který byl v té době považovaný za velmi dobrou lokalitu a byla umístěna přímo do města.

První rok učila druhý ročník základní školy a práce se jí moc líbila. Co bylo zajímavé je, že musela bydlet na ubytovně průmyslové školy, kde zároveň dělala i pomocnou vychovatelku studentům, kteří byli často starší než ona a také musela dodržovat stejná pravidla. Vyprávěla mi, jak se se svými kamarádkami museli plížit ven oknem, když chtěli jít večer do kina a jak se za to nejednou dostala do průšvihu, když je místní ředitel nachytal. Na pokoji bydlela s cizími holkami a neměli ani vlastní záchod. Sprcha byla obvykle jen jedna na celé patro kluků, proto když se chtěla babička vysprchovat, musela někomu říct, aby jí hlídal dveře.

Druhý rok už musela dojíždět z Brna, tak vstávala velmi brzo, aby stihla vlak. Ráno byla vždy ještě tma a tehdy ve vlacích nebyla světla, ale naštěstí v té době už chodila s mým dědou, který ji ráno vždy doprovázel do vlaku, aby se nebála a jel s ní jednu zastávku do Králova Pole, kde pak šel do práce, i když tam byl o několik hodin dříve.
Také mi vyprávěla o tom, jaké měla štěstí, že se dostala do takového modernějšího města, protože její kamarádky, které takové štěstí neměli, museli učit v malých vesničkách ve školách, kde často nebyla ani podlaha, pouze ušlapaná hlína a jak se museli na nádraží přezouvat do holínek.

I přes tohle všechno to babička bere jako dobrou zkušenost a na tuto dobu vždy vzpomíná moc hezky.