Prababičko, povídej mi o svém dětství

Kdy a kde ses narodila? Bylo to doma nebo v porodnici?
Narodila jsem se 17. května 1932. Bylo to u babičky v domečku. Asistovala porodní asistentka. Do porodnic se nejezdilo.

Co se tehdy dělo ve světě?
V této době bylo 17 let po první světové válce. Stále ještě tu bylo velké nadšení z nové republiky. V domě mých rodičů byl velký ruch. Otevírali novou pekárnu a obchod. Při mém narození vyšel z nové pekárny první chlebíček a rohlíčky. Dostala jsem jméno Libuše.

Jaká jsi byla jako dítě?
Jako dítě jsem byla velmi živá a hravá. Měli jsme se moc dobře. V té době pekárna prosperovala, všeho byl dostatek. Přesto byla nezaměstnanost a v některých rodinách se žilo bídně. Válka byla na obzoru.

Jaké máš vzpomínky na dětství?
Moje dětství bylo krásné. S otevřením nové pekárny bylo moc práce. Rohlíky a chleba se roznášely do dalších vesnic dokonce i na kole. Naštěstí jsem měla obě babičky ve vesnici, tak jsem často pobývala u babičky Kristýny, kde jsem se narodila, nebo také u druhé babičky Magdalény. Bylo to moc krásné.

Jaká je tvá nejkrásnější vzpomínka na dětství?
Na dětství před válkou ráda vzpomínám. Paní Nerudová u nás v pekárně pekla různé dobroty, jako dorty a trubičky, které jsem měla moc ráda. Za to mě brávala do Brna do divadla na Veveří ulici. Byl to vždy zážitek. Potom v roce 1939 začala válka a do divadla se nejezdilo, bylo vybombardováno.

Byla jsi v dětství dlouhodobě nemocná? A byla jsi hospitalizovaná v nemocnici?
Nemocná jsem moc nebývala, až jednou. To byla druhá světová válka. Byla jsem v nemocnici se slepým střevem. Operovaná jsem nebyla. Vzpomínám si, jak byl nálet. Museli jsme jít do krytu. Bombardovali Pardubice. Brno přežilo.

Jaký vidíš největší rozdíl mezi tím, jaké dětství měli děti dříve a jaké dnes?
Rozdíl je velký. Když jsem byla malá byla válka. Do školy jsem od páté třídy chodila do Střelic. Pěšky tři kilometry tam a zase zpátky. Na trať vyrážely lokomotivy, když byl nálet na Brno. Letadla nad námi. Dva roky jsem také chodila pěšky do Starého Lískovce. Teď máte na co si vzpomenete. Děkujme Pánu Bohu, že není válka.

Měla jsi nějakou milovanou hračku? Jakou?
Doma jsem si často hrála na schodech, které vedly na půdu. Na každém schodku jsem si vysnila pokojíček a z krabiček od sirek jsem si lepidla nábytek. Ráda jsem si šila šatičky pro panenky.

Jaké hry byli tenkrát oblíbené? Hrají se i dnes?
Moc her nebylo, hrály se kuličky do ďůlků, panák, skákali jsme přes švihadlo. Byly také nějaké míčové hry. Hrálo se na chodníku, tak aby nás rodiče měli pod dohledem. Dodnes se některé tyto hry hrají.

Četla jsi ráda jako malá?
Čtení byl můj koníček. Vlastně jsem četla a psala celý svůj život. Byla jsem zaměstnaná na poště, jako telegrafistka. Tam jsem četla a psala celý den v práci. Některé telegramy byly smutné, jiné veselé. Bylo jich hodně. Byla to krásná doba. Romány všeho druhu. Zajímavá práce. Moc mě to těšilo.

Jaké písničky jsi s oblibou zpívala? Jak ses je naučila?
Hrozně ráda jsem zpívala. Hlavně mě to naučila maminka. Nejvíce se mi líbila její ukolébavka, kterou nám ráda zpívala.
,,Neplakej broučku můj, vždyť jsi poklad můj, je u tebe tvá maminka...''
Zpívám si ji ráda dodnes. Zpívala jsem ji I svým dětem, Jitušce a Libušce.

S kým sis hrála nejraději?
Nejraději jsem si hrála s kamarádkami od sousedů v naší zahradě za domem nebo v lese. Bylo nás asi pět. Byly to moc pěkné chvilky. Ráda na ně vzpomínám.

Hrála sis spíš doma nebo venku?
Doma jsem si hrávala se svým bratrem Lojzíkem a sestrou Mařenkou, ta byla o 6 let mladší, takže jsem ji i hlídala, aby se jí nic nestalo. Na ulici jsme večer tancovali a zpívali písničky jako v Sokolu.

Jak jste trávili večery a víkendy?
Večery jsme trávili doma. Maminka nám zpívala písničky, moc pěkně zpívala. Také nám četla pohádky. Poslouchali jsme i radio. Televize nebyla. Potom se šlo spát. Pomodlili jsme se Andelíčku můj stražníčku a musel být klid. Rodiče brzy ráno vstávali do pekárny.

A prázdniny?
Rodiče mě zapsali do Sokola, moc ráda jsem cvičila. Měla jsem tam hodně kamarádek. Nacvičovali jsme na vystoupení, která jsme měli živě před veřejností. Moc mě to bavilo.