Životní příběh mé prababičky

Moje prababička Růža Šinik se narodila 8. září 1923 v Gornjích Podgradcích v Srbsku v oblasti Kozary do zemědělské rodiny. Do školy začala chodit v sedmi letech. V Srbsku tehdy nebyla školní docházka povinná a do školy chodily jen chlapci. Dívky zůstávaly doma, pomáhaly s domácími pracemi a učily se vyšívat, ručně spřádat vlnu a jiným dovednostem. Otec prababičky ale rozhodl i přes posměch celé vesnice, že jeho čtyři dcery do školy chodit budou a že jim neuškodí když se budou učit číst, psát, počítat a budou mít základní znalosti ze zeměpisu či z historie. Tak moje prababička a její sestry absolvovaly čtyři roky povinné školní docházky. Dále mohli studovat jen chlapci.

Ještě než se prababička stačila vdát, začala v Jugoslávii v roce 1941 druhá světová válka. Má prababička a její sestra Marica se přidaly k partyzánům a pomáhaly v boji proti fašistům. Partyzánům vařily, praly, nosily jim oblečení, jídlo či léky a dokonce pomáhaly ošetřovat raněné. Fašisté si byli dobře vědomi, že obyvatelé Kozary pomáhali partyzánům a rozhodli se zakročit. Tak se stalo, že skoro všichni obyvatelé Kozary skončili v koncentračních táborech. Většina z nich už se domů nikdy nevrátila. Většina zemřela, anebo zůstala v jiné zemi. Moje prababička a její rodina skončili v koncentračním táboře Jasenovac v Chorvatsku. Z tohoto tábora byla moje prababička převezena do Německa do pracovního tábora, kde potkala mého pradědečka Květoslav Lenocha a zamilovala se do něj. Když válka v roce 1945 skončila, rozhodla se zůstat s ním v Československu. Z její rodiny přežil pouze její mladší bratr Boris, který zůstal v Jugoslávii.

Moje prababička se nejprve pokusila pracovat v zemědělství, ale z koncentračního tábora měla podlomené zdraví, a tak si musela najít lehčí práci. Bez vzdělání to ale nebylo možné. Nakonec uklízela v továrně, kde pracoval její manžel. Později si ale díky vzdělání, které jí obstaral její otec byla schopn udělat zdravotnický kurz a až do důchodu pracovala jako pečovatelka. Porodila sedm dětí, z nichž se dospělosti dožilo jen pět. Na své děti byla moc hodná, nikdy je netrestala a nikdy nenadávala. Byla velmi pracovitá a své děti rovněž vedla k pracovitosti.

Ani v Československu nezapomněla na útrapy z koncentráku, proto pracovala ve svazu protifašistických bojovníků, za což dostala vyznamenání. Útrapy z války ji provázely celý život. Její zdravotní problémy způsobovaly to, že byla často v nemocnicích nebo v léčebnách. Kdykoliv slyšela někde zaznít sirénu vzpomněla si na válku a jakýkoliv konflikt ve světě v ní vyvolal strach co bude s její rodinou. Nikdy se strachu z války nezbavila.
Zemřela v roce 1996.