Mezi chemickými experimenty a výzvami na hřišti

Můj otec, Jiří Raška, se narodil v roce 1978 a vystudoval obor fyzikální chemie na Univerzitě Pardubice. Jeho zájem o chemii začal již na střední průmyslové škole, kde získal znalosti v tomto oboru. Po dokončení vysokoškolského studia se stal odborníkem v oblasti chemie a svou kariéru úspěšně rozvinul až na pozici obchodního ředitele farmaceutické firmy. Kromě své akademické a profesní dráhy se věnoval také sportu, konkrétně házené, kterou hrál na profesionální úrovni.

Kdo byl během studia chemie nejvlivnější profesor nebo učitel a jaká byla jeho rada, kterou si pamatuješ dodnes?
Tak na základní škole to byla paní učitelka Váňová, protože to byla dokonce i moje vzdálená příbuzná a učila mne v 7. a 8. třídě chemii. Ale jedna z největších rad, co jsem kdy dostal byla od pana učitele Cvíčka, což byl češtinář ale zároveň poradce pro střední školy a ten mi řekl jednu důležitou věc: „V tomhle oboru určitě budeš pokračovat i na vysoké škole takže ti doporučuji, aby sis už od začátku začal vytvářet knihovnu s odborně zaměřenými knihami.“ A od té doby si to takhle pamatuji.

Jak se změnilo vybavení chemické laboratoře od doby, kdy jsi byl studentem do dnes?
Určitě se změnilo hodně. Dnešní laboratoře se zmodernizovaly; my jsme tenkrát například měřily na vahách, kde se používaly různá závaží, 10mg, 20 mg, 50 mg. Byly to klasické váhy, kde jsme museli vyvažovat levou misku s pravou a měli jsme jenom jedny automatické, co jsou dnes běžnou součástí laboratoře. To jsme určitě měřili na zastaralém zařízení ale na druhou stranu nás to alespoň naučilo preciznosti.

Jak se lišily bezpečnostní protokoly laboratoře s dnešními?
No tak ty se lišily asi výrazně protože u nás se spíše razila teorie „zkus si sám“ a když se nám stala nějaká chyba, tak jsme se poučili. Dnes je to spíše o tom, že studentům se neumožňuje skoro nic a hlavně aby se jim něco nestalo, ale u nás bylo třeba běžné, že jsme ústy nasáli kyselinu místo pipetování balonkem, což neříkám, že je sranda, ale je to o tom, že člověk si to případně zapamatuje do konce života.

Jaký by byl zajímavý příběh o nezapomenutelném okamžiku při hraní házené?
Asi když jsme tenkrát hrály zápas v okrese Most a já jsem byl kapitán a vedl jsem ten tým a vyhráli jsme.

Jak tehdy vypadal trénink?
Trénink byl asi stejný jak dnes. Když to člověk hrál na vyšší úrovni tak ten trénink byl 3krát nebo 4krát týdně, někdy jsme měli tréninky ráno před školou, pak jsme měli vyučování a pak další trénink. Trvaly zhruba hodinu a půl a byly tedy náročné, ale to jsou i ty dnešní.

Jaké bylo tvoje největší zranění způsobené házenou?
Já osobně jsem měl několik různých zranění, například jsem si odlomil část zubu, rozseklo se mi obočí, měl jsem hodně naražené klouby na rukách, to mám dodnes, ale největší zranění, co jsem viděl by asi bylo při hraní první ligy dospělých, kdy se hráči v té rychlosti do sebe narazili a jednomu z nich se zlomila noha a měl otevřenou zlomeninu stehenní kosti.