Příběh souseda Franty Rožnovského

,,Podělil bys se se mnou o nějaký tvůj nejsilnější zážitek či vzpomínku z tvého života?‘‘
,,Samozřejmě, teď si asi nevybavím jen jednu, ale můžu ti jich říct rovnou několik. Asi bych začal tím, že jsem se narodil do nezámožné rodiny, ale i přesto jsme se měli dobře. Když mi byli jen dva roky, komunisti nám zabavili velký rodinný dům a statek a zavřeli mého taťku, takže jsme já společně s maminkou, starším bratrem a sestrou byli nuceni se odstěhovat. Maminka tedy musela všechno zařizovat sama. Naštěstí naše teta z Řecka, která bydlela v Kloboukách měla volný dům, protože se její dcery právě provdaly do cizích zemí. Takže z velkého domu jsme šli do malinkého pokoje, kde jsme neměli záchod ani koupelnu, jen boudu na zahradě. A protože tam bylo málo místa pro nás čtyři, tak vždy jeden z nás sourozenců jezdil na nějakou dobu za stařečkem a stařečkou(prarodiči) a pak jsme se vystřídali. Já jsem vlastně až do paté třídy ani nevěděl, že mám sestru, protože vyrůstala v Beskydech u stařečků. Když jsem už byl starší, tak jsem šel na dvouletou povinnou vojnu. Museli jsme mít ostříhané vlasy, aby nám nevylízaly z pod čepice. Vždycky nám náš hlavní nakázal, ať se jdeme ostříhat do holičství naproti, no a tehdá to stálo jenom dvě koruny. No a od té doby si ty vlasy nechávám dlouhé, protože se mě nelíbilo to mít tak nakrátko. Ani sprchu jsme tam neměli, takže jsme se jednou týdně jezdili vykoupat do blízkých lázní. Já jsem byl tankéř, takže jsem jezdil s tankem. Dostal jsem pak na starost pětiměsíčáky, většina z nich byli Maďaři a Romové, takže se s nima ani nešlo domluvit a vždy mi dělali nějaké naschvály. Ale byli jsme tam taková parta a ten náš vedoucí byl fakt super chlap, jeden z nejlepších, co jsem kdy znal. No a když se moja švica vdávala, tak mě z vojny pustili, abych se mohl jít podívat. Když jsem si po vojně koupil Tatrovku, tak jsme pak hodně jezdili s klukama s partou(byli jsme čtyři), po Československu, na různý vínový košty, akce a prostě jsme tak nějak bloudili. Když si na to teď vzpomínám, tak jsme s klukama dělali strašný blbosti, ale stálo to za to. No a pak bylo ještě super, když nás jeden známý Pepa Ciliga pozval za ním do Jugoslávie, což byla vlastně moje první dovolená mimo ČSR. Vždycky mi přišlo vtipné, jak seděl na zemi a prostě si četl noviny, když mohl být u moře. Byl taková naše druhá rodina. No a z party už jsem teď zbyl jen já, ostatní už tady nejsou.‘‘