Vzpomínky na dětství a školní léta mé maminky

Jaká byla tvoje rodina, a jak jste tenkrát žili?
Moje mamina byla učitelka a tatínek strojní inženýr. Mám staršího bratra, který později studoval Vysoké učení technické v Brně. Bydleli jsme v bytě, který stavěli moji rodiče. U tatínka v práci zorganizovali stavbu a několik rodin dohromady se podílelo na výstavbě bytů, ve kterých potom následně bydleli. Bylo na tom fajn, že rodiny se tak trochu znaly a měla jsem v domě mnoho kamarádů.

Jaké školy jsi studovala?
Na základní školu jsem jezdila z okraje města do centra, protože jsem navštěvovala školu s rozšířenou výukou cizích jazyků. Byla doba, ve které byly možnosti cestování dost omezené. A vlastně vůbec cestování za hranice nebylo žádané, bylo kontrolované. Nebyla tedy potřeba učit se cizím jazykům, protože je člověk neměl kde uplatnit, a vlastně to nebylo ani podporováno. Podporován byl pouze ruský jazyk. Moji rodiče si ale přáli, abychom s bratrem uměli jazyky, protože připouštěli možnost, že se svět změní. V naší základní škole na Antonínské ulici jsme se tedy naučili německému jazyku, na tehdejší dobu myslím poměrně dobře. Velmi vzpomínám na paní učitelku Pluhařovou, která německý jazyk vyučovala. Byla velmi přísná a specifická. Pokud člověk nedával pozor, letěl po něm svazek klíčů, a když bylo vidět, že domácí příprava pokulhává, popovídala si s námi paní učitelka za dveřmi a hned jsme měli motivaci ke studiu. Všichni jsme se jí báli, ale všichni jsme základní škole mluvili plynně německy.
Po dokončení základní školy jsem pokračovala ve studium na gymnáziu na Táborské ulici. V té době nastala ona předpokládaná změna – revoluce – a svět se změnil, jak prorokovali moji rodiče již dříve. Já jsem na gymnáziu pokračovala ve studiu německého jazyka a oproti ostatním spolužákům, jsem v době revoluce mohla normálně němčinu uplatnit, což bylo velmi nadstandardní.
Po dokončeni gymnázia, jsem své jazykové znalosti ještě vylepšila a jeden rok jsem studovala intenzivní německý kurz, který jsem zakončila státní zkouškou z jazyka německého.

Co jsi dělala po dokončení gymnázia a jazykové školy?
Rozhodla jsem se pro studium na vysoké škole, konkrétně obor právo. Vlastně ani nevím proč, neměla jsem vybraný žádný speciální obor, který by mě mohl bavit, ale naštěstí po začátku studia jsem zjistila, že jsem si vybrala správně, že mě právo baví. Po vystudování vysoké školy jsem se rozhodla pro dráhu advokacie, a tedy nastoupila povinnou tříletou praxi v advokátní kanceláři JUDr. Michala Rezka, advokáta, kde jsem měla na starosti německy hovořící klientelu. Svoji povinnou praxi jsem tam zdárně dokončila a složila advokátní zkoušku a byla jsem zapsána jako advokátka do České advokátní komory, a začala provozovat svoji kancelář.
Při absolvování povinné advokátní praxe u JUDr. Michala Rezka, jsem teprve viděla, jak obrovský okruh problémů advokacie zabírá a při hovorech s našim školitelem Dr. Rezkem jsem vyjadřovala obavy, zda jsem si vybrala opravdu správně, když takové množství informací člověk snad nemůže ani absorbovat, natož udržet v hlavě. Zde se velmi dobře pamatuji rady mého školitele, kterého si nesmírně vážím, kdy vyzdvihoval to, že cestu v životě si volíme, a že nikdo nemůžeme umět všechno, nikdo nejsme šikovní na všechno, každý z nás je jistý originál a v něčem je lepší a v něčem horší. Sami si potom volíme cestu, a je na nás, zda si dokážeme správně zvolit to co nám jde, případně co nám přináší radost.

Vzpomínáš si na nějakou dovolenou z dětství?
Když jsem byla dítě, tak jsme jezdívali na dovolenou do Bulharska, později i do tehdejší Jugoslávie pod stan. Nebylo to každý rok, jednou za dva nebo tři roky. Maminka vždy připravila jídlo takřka na celý pobyt a ve stanu jsme vařili. Cestovali jsme autem, k moři jsme jeli dva dny. Již půl roku před cestou museli rodiče žádat o příslib – tedy povolení, že můžeme opustit Československo a vycestovat na dovolenou, nebylo možné jen tak se rozhodnout a jet. Překračovali se státní hranice, kde bylo vše pečlivě kontrolováno. Pamatuji si, že již několik kilometrů před hranicemi se stála fronta, totéž se dělo při návratu z dovolené.

Jaké se nosilo oblečení v době tvého dětství?
Moc možností nákupu oblečení nebylo. Ne že by byly prázdné obchody, to ne, ale obchodů bylo pár a modely, které se prodávaly nebyly zrovna padnoucí, ani skvěle vypadající. Moje maminka byla zvyklá dříve chodit pěkně oblékána, jelikož její tety byly švadleny, tak „zařídila“ abychom i my nosili hezké věci. Koupila si šicí stroj a naučila se šít. Kupovala látky a šila nám opravdu krásné věci. Jinak, když si chtěl člověk koupit bavlněné tričko, tak občas dostávali v obchodním domě zboží, ale zdaleka na každého se nedostalo. A navíc bylo jedno, bílé, buď s dlouhým nebo krátkým rukávem.

Jak to bylo s potravinami?
Běžně se kupovalo máslo, mléko, pečivo, ale nebyl žádný velký výběr. Tolik druhů potravin jako vidíme v obchodě dnes jsme ani neznali. Třeba tropické ovoce jako jsou banány, pomeranče, mandarinky, které dnes považujeme za samozřejmost nebyly běžně k dostání. Pouze občas se daly koupit v obchodech s ovocem a zeleninou, ale bylo to tak, že když dovezli ovoce, vytvořila se fronta a na prvních cca 20 lidí se dostalo, ostatní šli domů s prázdnou.

Jaké jsi měla koníčky?
Jako malá jsem chtěla zkusit různé sporty, ale rodiče byli jiného zaměření, než bych si tenkrát já přála – bavila je třeba turistika, což pro mě byla hrozná nuda. Navíc nebylo tolik kroužků, jako je dnes, takže některé sporty byly takřka nedostupné. Já jsem od malička měla ráda koně, a věděla jsem, že chci jezdit na koni. Taky jsem si to prosadila, a chodila do jezdeckého oddílu. Tenkrát se u koní více pomáhalo než jezdilo, ale protože jsem byla vytrvalá, tak jsem se k ježdění dostala, myslím tenkrát i na velmi dobré úrovni. Ale fungovalo to všechno jinak, koně byli v oddíle všech, a hierarchie byla v rukou vedoucích. Po revoluci se vše změnilo jednak možností kontaktu se světem, který před tím nebyl možný, a taktéž vznikem soukromého vlastnictví, tady myslím koní, a taktéž svobodou získávání vědomostí a učení se od zemí západního světa, které v tomto sportu a i chovu koní byly mnohem dál.

Podstatnou část dětství a studia jsem prožila v době, ve které se mnoho věcí nesmělo, mnoho věcí se nedalo koupit, mnoho věcí vůbec nebylo. Ale i přesto ho hodnotím velmi kladně, protože i tak bylo plné zážitků a radostí.