Život mého dědy v poválečných letech a v době znárodňování

Narození mého dědy Michala, který je ze Slovenska, spadá do poválečných let. Let chudých, ale i veselých a radostných. Narodil se v rodině zemědělce v městečku zvaném Piešťany. Bydleli v hospodském domě s obývací části a hospodářskými budovami. Jeho rodiče ještě se starou babičkou chovali 3 koně, 5krav, zajíce, kačeny, slepice a holuby. K tomu meli psa a kočku. Kdyz mu bylo 7 let musel pohánět koně a vodit je pri obrábění řepy. Obilí sa většinou rozsivalo rukama, pak branami ,ktere táhli kone, voly, nebo krávy .Úroda se kosila kosami ručne. Děda si při sečení s chlapy pomáhal. Dělali se tzv. vangle nebo krizi a obilí se svázalo do stohů. Část obilí se muselo odevzdat státu a zbytek se používal doma pro vlastní potřebu, ze kterého se mlela ve mlýně mouka. Ostatní sloužilo pro dobytek a drůbež. Všechna zelenina a ovoce se doma vypěstovala. Zavařovalo se. Ledničky a mrazáky nebyly, k uskladnění. K tomuto sloužily sklípky vykopané obyčejně mimo vesnici ve svahu (jako domecky Hobitů). Obilí se uskladňovalo pod střechami na půdách domů. Zelí se po nakrájení dalo postupně do dřevěných sudů, a pak stará babička, nebo některá žena z domácnosti je šlapala nohama, jakoby tančila. Sem tam si na ruce vzala dítě, aby byla těžší. Sud se nakonec přikryl dřevěnými prkny a zatížil kamenem a dal do chladu do komory. Také mu jednou stoupl kůň na nohu, když je vodil, ale děda se cítil hrdinsky a jako skutečný pohonic. V ten rok dostal pod vánočním stromečkem první připínací brusle, kterým se říkalo "kvintaky". Tehdy si uvědomil, že rodina znamená radost, soudržnost a veselost. Na Vánoce měla zdobení stromečku na starosti maminka, ale děda ho vždy zdobil s ní. Všechny ozdoby se vyráběly doma. Do staniolu se balily ořechy, kostky cukru a různé překvapení. Stromek byli vypilovat vždy chlapy. Chodili do lesa 2 dny před štědrým dnem, aby z něj opadal sníh, neboť tehdy bývalo sněhu moc, až se museli lopatami kopat tunely. Děda miloval natolik sníh, že se domů vratili jako sněhuláci. Na vánoční stůl se pokládaly dobroty-bobaly, oplatky s medem, ryba a salát. Jablko se rozkrojilo a když mělo ve středu hvězdičku, pak to bylo znamení že budou všichni zdraví. Na stole nesměla chybět slivovice na přípitek a dětem limonáda a čaj. Pod stolem muselo být jídlo i pro statek a nohy stolu byly svázané řetězem, aby rodina držela spolu. Rok 1957 byl zlomový ve společnosti ale i v rodině. Začala se doba zdražování, společného obdělávání pudy. Dobytek a koně se sdružovali do společných objektů-družstev. Říkal, že si i poplakal, když si vzpomněl na koníky, ale našel si i čas, kdy si šel na ně zajezdit. Seděl na nich jako indián. Bez sedla. V té době se muselo rozhodnout, co bude s dětma. Děda začal chodit na základní školu, kterou měl docela blízko. Všichni se znali, protože spolu vyrůstali. To že byly dobrá parta svědčí i to, že se potkali jako spolužáci po 65letech. Jeden spolužák je spoluautorem Ustavy SR a byl místopředsedou vlády. Na přání starého dědečka pak šel na Strední školu strojírenství do Nového Mesta nad Vahom. Do školy dojížděl autobusem. Vybral si aprobaci "obecní strojírenství" a tak měl možnost praktického cvičení v závodě Chirana a Zetor Brno. Tam začal i pravý studentský život. Maturita a touha odevzdat poznatky mládeži. Vyhrál 1.místo učitele na Polnohospodarskem učilišti ,a tak se přihlásil na studium na Pedagogickou fakultu v Nitre. Rozuměl si s mládeží, práce ho bavila. Začal studovat i na Vysoké škole zemědělské v Nitre, ale už dálkově, protože už byl ženatý a meli s babičkou syna/mého tátu. Takže pracoval i chodil po víkendech do školy. Byl zaměstnán na JZD Vrbove a pak se stal předsedou družstva. Život to nebyl jednoduchý. Po něžné revoluci zaměstnanci těžko chápali. Demokracie ano, ale pracovat se jim nechtělo. Dostal nabídku do firmy Respect Slovakia v Piešťanech, kde pracoval do důchodu. Vzpomínám si, když ještě byl starý domek v jeho rodném městě. Byla tam i veliká zahrada s velkým ořechem a děda mi ukazoval, jak si sbíral ořechy jako malý kluk. Řídí se heslem: Presnosť je výsosť kráľov ,ni panika. Od svého narození miloval výšlavy ve Vysokých Tatrách a také miloval hokej. V té době jezdili na výlety pouze do Tater, protože nikam jinam se v té době nedalo zalyžovat. Během svého života odešel na výcvik do armády. V té době to bylo povinné. I když není na tuto vzpomínku hrdý pořád mi o ní něco rád povypráví. Neustále mi hovoří o neuvěřitelných příbězích a zážitků ohledně jeho dětství. Vždy se dozvím mnoho zajímavých informací z té doby a také si je všechny rád poslechnu.