Vzpomínky mého dědy na konec války ve Vyškově

Vypráví Vladimír Skoupil.

"Posledních asi deset dnů v dubnu 1945 už jsme nechodili do školy, fronta byla nedaleko. Protože jsme nechodili do školy, ráno jsme byli dlouho v posteli, neměli jsme kam spěchat. Jídla moc nebylo, byl sice přelom dubna a května ale byla zima, protože nebylo uhlí. Většinu času jsme trávili s bráchou v postelích a dělali si bunkry z peřin. Najednou se ozval velký rachot letadla. Ale na to jsme byli zvyklí, protože kousek od Vyškova bylo vojenské letiště a tak nám často kousek nad domem přelétávaly německé stíhačky, které se chystaly přistát. Když jsme tedy slyšeli ten rachot, tak jsme si říkali zase letí nějaký "fokáč" (Focke-Wulf). Najednou se ale ozvaly strašlivý rany. Ani nevím jak se to stalo, jen jsem najednou zjistil že stojím ve sklepě bosky a v noční košili. V té rychlosti jsem ani nevěděl, jak jsem se tam dostal. Nebyly to Focke-Wulfy, byli to už ruští stíhači, kteří nalítávali na nákladní nádraží, kde byl odstavený vojenský vlak, který chtěli rozstřílet. Jenomže byli nějak špatně zaměření a místo aby rozstříleli vlak, tak rozstříleli klády o kus vedle.

V těch dnech už jsme žili ve sklepě našeho domu, v prádelně, protože prádelna měla jako jediná místnost klenuté stropy a tata, jako zkušený voják z první světové války, říkal, že kdyby se dům zřítil, tak ty stropy, protože jsou klenuté, to snad vydrží. V prádelně jsme měli na na zemi položené madrace a slamníky a na nich jsme spali.

Už to trvalo několik dnů, co jsme nevyšli ze sklepa a mně a bráchovi to bylo hrozně dlouhé. A tak jednou, když se utišila palba z děl, která jinak hřměla pořád, otevřel jsem dveře ze sklepa na zahradu. Úplně jsem strnul, protože hned vedle dveří, na schodech na verandu, seděl voják SS, v dlani něco měl, asi máslo, a jedl. Já jsem se tak vylekal že jsem nemohl ani utéct. Jen jsem si uvědomil, že pokud mě uvidí, tak mě asi zastřelí. Poměrně rychle jsem se ale vzpamatoval a ještě rychleji se tiše vrátil do sklepa. Klepal jsem se jako dub v osice.

Dny pomalu ubíhaly. Až jeden den dopoledne jsme najednou slyšeli dunění motorů. Říkali jsme si, že se zase přesunují Němci. Nebyli to ale Němci. Byly to už ruské tanky, co přijely do Vyškova směrem od Dědic. Pak už bylo ticho. Asi za půl hodiny ale najednou bouchání na dveře. Tata šel otevřít, stál ke mně zády. Viděl jsem, jak se objímá s nějakým mužem. Líp sem se podíval a viděl jsem, že na čepici, vojenské loďce, co měl ten muž na hlavě je srp a kladivo. Byl to první ruský voják, kterého jsem viděl. Tata zavedl vojáka k nám, do té prádelny. Vypadal přesně tak, jak jsme si je představovali, takovej mladej fešák. Pozdravili jsme se s ním a babička začala hledat nějaké pohoštění. Moc jsme toho sice neměli, ale nabídli jsme aspoň naše víno a kus špeku. Babička nakrájela kus toho špeku a ještě si pamatuju, že voják říkal "špek nechaču davaj kolbasu". Nalilo se víno. Voják byl ale opatrný. Nejdřív se musel napít tata, jestli není víno otrávené. Oba si připili. Od vojáka jsme se dozvěděli, že pochází z Rostova a že je učitel. Chvíli jsme si s vojákem vykládali. Potom řekl, že už musí odejít a požádal tatu, aby mu ukázal cestu na hlavní ulici. Vyšli společně do předsíně. Najednou bylo slyšet zasvištění a pak strašná rana. K Jelínkům, sousedům naproti, vlétl na střechu granát. Když se rozptýlil kouř, viděli, že celá střecha domu je pryč. Voják ale jen řekl "éto ničevó", rozloučil se a odešel. To byl první kontakt s Rudou armádou. Měli jsme velkou radost, ale brzy jsme z ní vystřízlivěli. Později ten stejný den jsme slyšeli že po chodbě někdo chodí. Šli jsme se podívat. V našem domě byli tři ruští vojáci, ale úplně jiní. No a to už bylo ono: "davaj časy". Chtěli hodinky. Jeden z nich už měl na ruce asi patery. Zachránilo nás, že jeden z vojáků měl v rukách ruské noviny. Chtěl asi vypadat důležitě, že je čte, jenomže on je držel naopak (vzhůru nohama). Tata mu řekl: "tak to nemůžeš držet, vrchem dolů". Vzal mu noviny a začal je nahlas číst. On tata uměl rusky, protože byl bývalý legionář. To byla v tu chvíli velká výhoda, protože noviny byly psány v azbuce. Bylo vidět, že se ten Rusák lekl. Možná si řekl, bůhví, kdo to je, protože umí rusky a ještě k tomu číst. Na to se všichni tři z domu rychle vytratili. Kdoví, možná nám to zachránilo život. Ve Vyškově totiž byly v těch dnech i případy, kdy ruští vojáci lidi nejen okradli, ale i zabili.

Tak to byly moje první dojmy z konce války."