Cesta mého dědečka k medicíně

Při návštěvách v bytě mého dědečka jsem zjistil, že většina jeho knih je o medicíně. Zajímalo mě, proč se rozhodl pro medicínu, které se věnoval celý život. Děda mně řekl, že ve věku čtyř let mu zemřela rodná matka na rakovinu žaludku. To poznamenalo jeho dětství. Měl svoji představu, že to doktoři zpackali. Při ukončení páté třídy se rozhodl, že se stane doktorem, který bude lidem pomáhat. Přání je přání a realita je realita. Realitou v té době byla skutečnost, že rodina žila z jednoho platu otce těsně před jeho odchodem do důchodu a nemocná nevlastní matka byla v domácnosti. Jako řešení se nabízelo studium medicíny na vojenské lékařské akademii, a to za podmínky šestinásobné délky služby v armádě po absolvování akademie. Děda se rozhodl, že toto řešení je přijatelné jak pro něj, tak i pro rodinu.

V roce 1962 po absolvování úspěšných přijímacích pohovorů byl přijat do školního praporu posluchačů vojenské lékařské akademie. Během prvních dvou let tohoto studia absolvoval tehdy povinnou prezenční službu. Děda vzpomínal, jak v parném létě roku 1962 se devadesát kluků z Čech, Moravy a Slovenska sešlo v kasárnách v Hradci Králové. Zde byli do hola ostříháni, vybaveni polními mundůry a botami zvanými půllitry. K nim dostali onuce, které si žádný z nich na nohy uvázat neuměl.

Bez bližšího vzájemného seznámení byli sešikováni podle velikosti a s naloženou polní vypochodovali do výcvikového prostoru s polními stany na pokraji lesa. Dvouměsíční výcvik vedený poddůstojníky výsadkářů byl fyzicky i psychicky náročný. Zahrnoval vše, co bylo od vojáků v přijímači požadováno. Po dvou měsících byl ukončen složením přísahy.

Po přechodu do kasáren začal kombinovaný život vojáka prezenční služby a posluchače lékařské fakulty. Vojenské povinnosti se prolínaly s přednáškami na fakultě, s pracemi na pitevnách a v laboratořích. Platila rada významného anatoma, profesora Jana Hromady: „studium medicíny vyžaduje ocelové nervy a olověný zadek“. Kdo se tímto neřídil, tak pro neprospěch opouštěl kolektiv posluchačů a byl převelen k bojovým útvarům. Tím se počet posluchačů ročníku snižoval a k jeho stabilizaci došlo až po třetím ročníku, po složení zkoušek z patologické anatomie.
Studium v následujících letech se stalo zajímavější pro kontakt s nemocnými při stážích, které posluchači absolvovali jak na hradeckých klinikách, tak na lůžkových odděleních vojenských nemocnic celého Československa.
Děda od třetího ročníku fungoval jako pomocná vědecká síla na hematologii, což významně ovlivnilo jeho zájem o obor vnitřní lékařství, kterému se po ukončení studia následovně věnoval. V této době se také seznámil se svou celoživotní láskou a v pátém ročníku vztah dovršil svatbou. V roce 1968 třicet posluchačů ročníku ukončilo studium promocí v Karolinu v Praze. Dědečkovi se podařilo poté nastoupit na dvouleté postgraduální studium do Vojenské nemocnice Brno.
Nakonec mně děda řekl, že mu medicína a rodina naplnily život.