Literatura v šedesátých letech

Moje babička se narodila roku 1952 v Uherském Hradišti. Po základní škole studovala střední uměleckou školu a když se nedostala na uměleckou vysokou školu, získala místo na pedagogické fakultě. Poté pracovala v Brně až do důchodu jako učitelka výtvarné výchovy a českého jazyka na druhém stupni. Vždy mi připadalo, že snad ze všech mých členů rodiny si jsem nejvíce podobná právě s ní, fyzicky i vlastnostmi. Naše největší pojítko jsou pravděpodobně knihy. Vždy, když jsme u ní na návštěvě, dokážu strávit celé hodiny u její knihovny až k prasknutí naplněnou starými i novými knihami a téměř každá naše konverzace se nakonec stočí na čtení. Proto mi připadalo vhodné se v rámci dějepisného projektu obrátit právě na ní a popovídat si o tom, co se četlo, když byla v mém věku.

Dozvěděla jsem se, že její otec byl v šedesátých letech členem literárního klubu a pravidelně dostával poštou klasickou literaturu, čímž se mi naskytla odpověď na to, odkud pochází polovina knih z její knihovny. Když je vytahuji z poliček, tak se u některých starších dá poznat, že byly skutečně často osahávané – tak moc, že by se u některých člověk bál, aby se mu omylem nerozpadly v rukou. Pradědeček musel být velký čtenář a jeho dcera to po něm jistě podědila.

V šedesátých letech bylo babičce od sedmi do sedmnácti let, takže značnou část jejího života v té době musela zákonitě zabírat škola. Ptala jsem se jí na povinnou četbu a ona použila pro mě dosud neznámý pojem socialistický realismus. Podle internetu se jedná o směr, který má v kulturní stránce ukazovat, jak je komunismus dobrý pro pracující lid. Babička v souvislosti s tím zmiňovala, že kromě klasik, které se čtou dodnes (Mácha, Kafka atd.), a tehdy moderní četby (Seifert), se musely školy zabývat převážně ruskou literaturou, a když už nebyla ruská, tak alespoň oslavovala komunismus (existoval pro to název oslavná či budovatelská literatura). Dobrým příkladem, který několikrát opakovala, jsou knihy od prezidenta Antonína Zápotockého.

Populární literatura všeobecně ve společnosti pojednávala především o hrdinech, kteří ve druhé světové válce bojovali proti nacismu. Ohromnou popularitu, obzvláště mezi aktivními činiteli v režimu, si získávala Reportáž psaná na oprátce od Julia Fučíka, což bylo také zmíněno v rovněž populární knize Žert od Milana Kundery. Popularitu až do dnešních dnů si udržely například díla Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala nebo Smrt krásných srnců od Oty Pavla. Překvapilo mě, že komunisté nebránili tomu, aby se v Československu četly i některé „více neškodné“ knihy pocházející ze Západu, babička povídala o oblíbenosti titulu Hrozny hněvu od Američana Johna Steinbecka.

Proti populárním knihám stály knihy zakázané. Některé z nich se šířily potají za pomocí stroje zvaného cyklostyl, který fungoval podobně jako dnešní kopírky (taková literatura se nazývá samizdatová). Příkladem jsou všechny knihy, které měly jakoukoli spojitost s katolickou církví. Obzvláště pro tento druh knih byl milníkem rok 1968. Po okupaci se množila ilegální intenzivněji, než předtím. Spoustě autorům se zakázalo psát a další byli rovnou donuceni odstěhovat se do zahraničí (literatura autorů, kteří byli vyhnáni, se nazývá exilová). V této době bylo mé babičce bezmála šestnáct let (tedy jako nyní mně) a vyprávěla mi o tom, jak ve školním roce hned po 21. srpnu bojkotovala celá její třída proti tomu, aby v hodinách ruštiny četli jakoukoli tvorbu pocházející ze Sovětského svazu. Jako výsledek dostali ona i celá její třída na vysvědčení čtyřky z ruštiny.
Ačkoli se jednalo o úkol do školy, práce i psaní tohoto příspěvku mě nakonec bavily a některé knihy, které babička během rozhovoru zmínila, už nelze v její knihovně nepostřehnout.