Jak jsem i trochu štěstí měla

Nikdy jsem nedostala nic zadarmo. Nevadí. Nejsem nikomu zavázána, jsem v pohodě a mám čisté svědomí.
No vlastně, snad jen jednou.

Bylo nám krásných 19 let. Začátkem července jsem s mojí kamarádkou seděla v rychlíku ujíždějícím do krajského města. V kapse čerstvé maturitní vysvědčení diplomované zdravotní sestry vstříc novému životu a velkému světu.

Ve fakultní nemocnici nás přidělily na chirurgické oddělení. První dny byly vzrušující, hektické. Já sice maturitu zvládla velmi dobře, v nemocnici na praxi jako studentka jsem taky ledacos zažila, ale teď je to jiné. Musím prostě spoléhat sama na sebe. Mít na starost několik desítek lidí, je velká zodpovědnost.

Na první samostatnou noční službu se nezapomíná. Jedním uchem jsem stále naslouchala, zda neslyším pod okny sanitku, která přiváží akutní případ. Musela bych okamžitě volat lékaře, pacienta uložit, uklidnit jeho příbuzné, protože jsem věděla, jak tento první kontakt je pro všechny velmi důležitý.

Člověk si na všechno velmi rychle zvykne, pokud dělá práci, která ho baví. Začínající sestra mohla tenkrát hned po maturitě samostatně pracovat, ale přesto nad ní v povzdálí bdělo oko starší, zkušenější sestry. Tomuto ročnímu období se říkalo- nástupní praxe. Plnily se úkoly a následovaly zkoušky, pohovory před komisí. Jedna z povinností mimo jiné byla, udělat přednášku se zdravotnickým tématem. Já měla ještě ze školy zpracované téma „Škodlivost kouření a jak se tohoto zlozvyku zbavit.“ Trochu jsem je oprášila a jednoho dne na pokoji ležících pacientů se sešli i chodící a já začala.

V tu se otevřely dveře a vešla vrchní sestra našeho oddělení. V závěsu za ní hlavní sestra celé fakultní nemocnice. Na moji přednášku. No nazdar! Pozorně naslouchaly i diskuzi, kterou jsem poté vedla s pacienty a já měla pocit, že se mi to asi podařilo.
Tak moc jsem tenkrát ohromila hlavní sestru svým výkonem, že již při odchodu prohlásila“ Tato sestra má svoji nástupní praxi hotovou.“ Možná zapracovala moje herecká průprava nebo paní hlavní byla kuřačka a já ji právě přivedla na dobrou cestu, nevím. Jak řekla, tak se i stalo a já opravdu nemusela před žádnou komisi.

V mé profesi zdravotní sestry jsem se stejně musela celý život učit a vzdělávat. Po chirurgii jsem pak nastoupila na interní oddělení nebo později na ambulanci nukleární medicíny. Učebnice radiologické fyziky se stala pro mne kamarádkou na dlouhou dobu. Nová vyšetření pomocí radiofarmak, základy dozimetrie, radiační ochrana. Všechno bylo nové a zajímavé.

Povolání zdravotní sestry je velmi náročné na čas i psychiku. Jsou chvíle, kdy jde o vteřiny a tam je nutné se rychle a profesionálně rozhodovat.

Ne, neměnila bych. Toto povolání jsem vykonávala téměř čtyřicet let a ta historka, kterak jsem několik lidí na správnou cestu přivedla, mi dnes vykouzlí úsměv na tváři.