Sestra

Když mi bylo sedm a bratrovi šest let, vstoupila do našeho života další osůbka. Maminka nám to tak nějak dopředu naznačovala a vyprávěla, že kluky nosí čáp a děvčata vrány. Na čápa jsme se vykašlali a rozhodli se, že to musí být holka.

Studium ptactva na obloze nám zabralo několik dní, než přišel den Dé. V kredenci byl pytlík s mákem, který, když byl čistý vzduch, jsme nasypali na okno. Z plných plic jsme volali: "Vráno, vráno k nám, dáme poviján." Maminka přiběhla vyburcována naším bojovým pokřikem a zhrozila se. Nedovedli jsme pochopit, proč se na nás zlobí. Mohla být přece ráda, že jí to zařídíme. Maminka to pak konzultovala se mnou a ptala se, jak by se tedy holčička měla jmenovat. Neváhala jsem ani vteřinu. Bude to Dobrunka.

Televize byla teprve v plenkách a já byla stále ještě okouzlena rádiem. V tom věku krásných sedmi let jsem poslouchala každou neděli odpoledne pohádku. Ty mě natolik ovlivnily, že jméno Dobruška, která byla ze tří sester nejkrásnější, nejhodnější, nejskromnější a nej, nej nej- jinak se ani moje sestra jmenovat nemohla. V tehdejší době byla jedna výhoda. Do poslední chvíle se nevědělo, jakého bude potomek pohlaví. Zažila jsem to ještě i já u svých dětí. To je potom překvapení! Překvapení tedy bylo, že se v červenci narodila holčička a rodiče kupodivu dali na mě a pojmenovali ji Dobromila.

Dobinka byla krásné, tmavooké dítě a dodnes ji vidím v červeném kočárku na zahradě před domem nebo v bílé dřevěné postýlce v obývacím pokoji, jak žmoulá rožek peřiny, když usíná a brouká si: eja, eja, eja.

My všichni tři sourozenci jsme často jezdili do Prahy na prázdniny k naší tetě Bertě. Byla to žena v domácnosti a měla na nás čas. Nejprve jsme jezdili jen my dva starší a potom přišla řada i na Dobru. Teta se jí snažila vyhovět a všechno v Praze ukázat. Chodily na šlehačku do Dětského domu, do ZOO, na Matějskou pouť, ale z vyprávění vím, že jí bylo smutno a pak už to brala jako trest, že musí do Prahy. Jednou se taky byly s tetou dívat na filmové natáčení, které probíhalo v blízkosti jejich bydliště. Bylo to na kopci v krásné lokalitě dejvických vilek. Dobruška padla filmařům do oka a vybrali si ji na nějakou krátkou scénu. Ale kdepak! Nechtěla, styděla se. Škoda, třeba by udělala díru do světa- byla fotogenická.

Náš sedmiletý věkový rozdíl byl však znát. Já končila základní školu a rozhodovala se, co budu dělat. Ona malá školačka, učící se teprve základům. Pak jsem úplně odešla z domu na internát, měla svoje zájmy, plnou hlavu zábavy, kluků a všeho možného. V období, kdy nás maminka opustila po těžké nemoci ve věku 45 let se jako třináctiletá školačka s tímto traumatem vyrovnávala po svém a já, jako dvacetiletá, rovněž. Na chvíli jsem převzala zodpovědnost za celou domácnost, i když mi to moc nešlo při mém náročném povolání zdravotní sestry, mateřství a mládí. Hodně věcí mi unikalo, nestíhala jsem, ale snažila se. Maminka nám moc chyběla. Naštěstí jsem měla výbornou tchyni i švagrovou, které nám strašně moc pomáhaly. Musím dodat, že i můj manžel, tehdy student vysoké školy, třeba uspával syna v kočárku a učil se na nějakou zkoušku.

Dodnes nevím, proč vzal tatínek Dobru po ukončení školy do Minervy, kde sám pracoval. Možná ji chtěl mít pod dohledem a pak jí dopomoci k dalšímu vzdělání. Kdo ví? Jí se v učilišti vůbec nelíbilo, mezi kluky byla jediná holka. Když se jí stal úraz na ruce, už se tam po neschopence nevrátila. Měla oddychový čas. Během té doby se starala o mého syna,  kterému byly dva roky. Trochu se učila vařit a já pracovala. Pořád jsme všichni přemýšleli, co dál, a pak jsem dostala nápad. Bude kuchařka! Naučí se kvalitně a odborně vařit, to já bych jí asi dát nemohla. Odborné učiliště absolvovala výborně a stala se ve svém oboru špičkou. Co se týká jídla, rozmazluje celou svou početnou rodinu- manžela, děti i vnoučata.

Takže nevím, vlastně jsem jí tak trochu ovlivnila život. Dnes se jí za to omlouvám, ale pozor, třeba je ráda. Zatím mi to nevyčetla- a tak snad dobrý, ne?