PRÁZDNINY

 

Rodiče nás nenechali jen lenošit, ale museli jsme si také přivydělat na kapesné. Tak třeba stavění panáků na polích. Ve starých filmech je to ještě někde vidět: posekané obilí svázané do snopů a stavěné tak zajímavě, až z toho byl opravdu krásný panák. Obilí na poli vyschlo a vozilo se na mlácení. Na státním statku jsme pak pracovali na sýpce; na půdách jsme přehazovali obilí a měli z toho víceméně zábavu.

Brácha ještě chodil pomáhat mlátit k soukromníkům. Byla to šílená práce: stát u mlátičky, házet snopy nahoru, v prachu, špíně a hluku. Nejvíce se prý těšil na svačinu. Dostal velký krajíc chleba silně namazaný sádlem se škvarky a hrnek výborného mléka. To pak byla pochoutka a odměna! 

Moje vnoučata jezdí na bezvadný tábor. Neříká se tomu pionýrský jako za našich časů, ale v podstatě je to stejné: ráno rozcvička, potom výlety, táboráky, písničky, sport. Nic nového pod sluncem. Jeden rozdíl tam však je. Rodiče vezmou auto a v polovině turnusu přijedou za dětmi na návštěvu. Je to prostě takový rodičovský den, kdy pro ně děti připraví nějaký program a je veselo.

Ne tak v letech mého mládí. Já jsem absolvovala pionýrský tábor dvakrát. Dnes na to vzpomínám ráda, ale tehdy mi bylo trochu smutno, a byla i nějaká slzička. Tábor trval tři týdny a člověk se musel umět nějak prosadit a získat kamarády.
Tábor v Hodoníně mám v živé paměti. Pár let po válce ještě nesl stopy bývalého „lágru“ zajatců. Každé ráno se vztyčovala a večer sundávala táborová vlajka a na to musel mít člověk oblečený pionýrský kroj s rudým šátkem na krku.Ten byl naprostou nezbytností. Však jsem taky slavnostně slibovala, když mi byl poprvé uvazován: „Já, mladý pionýr lidově demokratické republiky slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným občanem své milované vlasti.“

To všechno je minulost, ale taková byla doba, ať se nám to líbí, nebo ne.
Druhý tábor byl opět třítýdenní. Bydleli jsme na místním zámku, spali v komnatách a obědvali v zámeckých jídelnách. Krásně se tak devastovaly naše kulturní památky. Chtěla jsem se hrozně zalíbit vedoucí našeho oddílu, studentce Pedagogické fakulty,

a podařilo se mi to, až když jsem vyhrála první místo v recitaci. Nebyl to pro mě žádný problém. Báseň Jana Nerudy jsem perfektně znala z hodin českého jazyka.
Prostě, už tenkrát ve mně něco bylo!

Bez televize si většina lidí v dnešní době vůbec nedovede představit život. Jsou ale i takoví, kteří tvrdí, že ji nepotřebují. Já sama mám tolik zájmů, a přesto televize k nim patří.

 Bylo to perfektně načasované, že mě nerozptylovala během dětství. Možná bych byla chytřejší, měla větší rozhled, ale ono to tenkrát stačilo.

 Koncem padesátých let už některé domácnosti televizi měly. Přes den nebylo vysílání žádné a večer jsem se rozhodovala, ke komu se půjdu dívat. V televizi toho tenkrát k vidění moc nebylo a o půlnoci se končilo hymnou. Film, detektivka nebo kriminálka, to bylo jen v sobotu. V neděli něco lehkého, neutrálního, zřejmě proto, aby druhý den mohli všichni pracovat a nemysleli na blbosti. V pozdější době bývávaly nedělní seriály, které sledoval snad celý národ, a v pondělí, to bylo téma hovorů na pracovištích.

  Co mě ale jako třináctiletou holku zajímalo, byl hokej. Když probíhalo mistrovství světa,
 hluboce jsme to prožívali a chodili na televizi do místní fabriky. Seděli jsme na dřevěných lavicích jako v kině a fandili. Sovětský svaz, Kanada, Československo. Znala jsem všechny hráče jménem. Když Danda nebo Pantůček útočili na branku „ rusáků“, řvali jsme jako pominutí.

 Náš první televizní přijímač měl značku „LOTOS“ a poněkud již větší obrazovku.

 V jednom pořadu zpíval Matuška se Štědrým nový hit, Mám malý stan, a začali u toho i tancovat. To byl takový průlom, že jsem odvolala maminku z kuchyně, ať se rychle jde podívat. Do té doby totiž zpěváci stáli jako sochy a nehnuli brvou. To už ale začínala léta šedesátá a všechno dostávalo rychlý spád.
To však je již jiná kapitola.