Povídání...
Marie Ženatova
17.2.2016
Ukázka z mé publikace, kterou jsem vydala v roce 1994. 10% z celkového prodeje bylo věnováno osamoceným a opuštěným dětem a mládeži...
Jana se narodila v rodině středního zemědělce v podhorské oblasti jako nejstarší dítě, po ní přibyli ještě tři statní kluci. Protože uviděla svět v prvních poválečných létech a Drahanská vrchovina byla krajem lesů, kamení a bídy – nebatolila se po kobercích v jeslích – ale na tvrdé dřevěné podlaze obytné kuchyně, která měla skleněné okénko na dvůr. A na toto okénko vždy vyskočila nějaká slepice a zobákem na ně klovala. A co bylo největší radostí Janičky v tomto věku? Právě slepice odtud odhánět. Na chodbě a náspi byla hliněná podlaha, která se poctivě každou sobotu „vylepšovala kravským trusem“. Místo zaměstnání a vycházek v mateřské škole chodila dívenka spolu s mladším bratrem denně pod kůlnu a nabírala košíky dříví do kuchyně na vaření a další do prádelny pod velký kotel, v kterém se denně vařily brambory pro prasata. Na jaře museli z tří košů brambor odstraňovat v tmavém sklepě klíčky. V dalších košících nosili seno, sečku, řepu – prostě všechno, co bylo potřeba a na co jejich malé síly stačily. A co dělali nejraději? Kroužili na ruční řezačce řepu a jetel – bylo to pro ně první setkání s mechanizací...
Janička žila se sourozenci skromně v práci, ale přesto prožívala plně každé roční období. A to nejkrásnější – asi předjaří a jaro. Jednoho dne přišla náhle obleva, ale do rána mráz – to bylo náledí po celé vesnici. Po obloze se honily pochmurné, tmavé mraky, ale vítr byl takový vlahý a ve vzduchu už bylo cítit jaro.
Silnice byla jako sklenka, takže stačilo stoupnout na vrchní konec a sjíždět závratnou rychlostí dolů, třebas i na dřevěné destičce. To bylo radosti, to bylo něco pro děti, obzvláště když nepřijely autobusy s učiteli – to byl hned jeden den „prázdnin...“
Zimní měsíce byly pro vesničany dobou vegetačního klidu, byla to doba zabíjaček, nabíraly se síly na půst před Velikonocemi...
V ostatkové úterý vždy maminka zadělala na koblihy, smažila je a celý dům byl provoněn rumem. Já jsem je také pro své děti hodně smažila, dávala do nich ale rumové pralinky a marmeládu, ale ta vůně už nebyla taková jako v dětství.
Ale nejlepší pro nás děti bylo zvaní na úterní ostatkové pochovávání basy. Celý průvod masek šel v úterý odpoledne vesnicí, a všude zval na „ostatky“. Maškary byly hodně veselé - dostávaly všude něco na zahřátí i něco k jídlu – byla mezi nimi bába s dítětem, cikánky, žebráci, také král i měšťan, též poslední tulák i vysoká smrt s kosou. Jel zde i vozík – byla to čistička obilí – z které bylo všechno vytaženo a z jejího vnitřku se ozýval ukrytý harmonikář se svým nástrojem. Jedna z maškar točila naprázdno kolečkem a harmonika hrála i zpívala. Ovšem všemu vévodil veliký medvěd. Nebyl skutečný, v chlupatém kožichu byl navlečen velký taškář, který dokázal ostatní rozveselit...
Kolem dokola bylo hodně zvědavců - nejvíce dětí...
...Když se později udělalo hezky, to bylo hned velké gruntování, rodiče bílili kuchyň i ostatní místnosti.
V tomto období už nastaly dětem ty pravé jarní radosti. Janička hrála s děvčaty školku s kamínky, nebo s míčem o vrata stodoly, jindy se švihadlem – s kluky na honičku nebo zaháněnou, na schovávanou, často i s míčem vybíjenou, kopanou, ale jen v místech kde nebyly okna – aby je náhodou nerozbili – to by bylo hned od rodičů bití... Také kluci vyhloubili ihned dolíčky v hlíně na hraní kuliček pro všechny, někteří je měli jen v kapsách, jiní v hadrových pytlíčcích a někdo měl i vzácnou skleněnou kuličku. Kluci si také rádi vyráběli píšťalky z vrbových proutků...
...12. února 2016 byl znovu po 22 letech zažehnut olympijský oheň v norském Lillehammeru při zahájení II. Zimních olympijských her mládeže...
… Ale u nás je počasí úplně popletené, co se to děje v tom našem kraji tak jako jinde v naší zemi?
Zima téměř žádná, sníh také žádný, počasí je asi popleta – zapomnělo na zimu - příležitost zaspalo.
Kdopak z nás to asi ví, kdy se zase pořádná zima všude nejen na horách dostaví – snad nepřijde hned léto...?
Děti ani nejsou moc venku vidět – mají školu, kroužky, úkoly, počítač a televizi...
Ale když jaro ukáže zimě záda, tak si budou snad i děti víc venku hrát, dovádět a skotačit.
Sluníčko se vrací, zima se ztrácí...?