Prázdniny v Jeseníkách

Se svými třemi dětmi jsem si užila také zajímavé dětské roky a měla i nějaké jiné v různých kroužcích, ve kterých mne přímo dobíjely svou energií v mém bolavém životě. Před 10 roky jsem se ocitla v Petříkově /Jeseníky/ s dvěma vnuky. Většina babiček nebo i dědečků co tam měla vnoučata s nimi většinou bydlela v třígenerační domácnosti, moji vnuci ale bydleli úplně jinde, ten starší i v jiné obci. A i když jsem je mívala občas na prázdninách, přece jen naše poznání nebylo dokonalé. Můj syn mi říkal - rozmysli si to, no první dny jsem moc myslela na jeho slova, oni snad tam byli jako rakety. Napřed jsem s nimi běhala stále do bazénu, mladší nedostoupl - ovšem oba byli plavci. Já jsem v mládí trochu trénovala děti v plavání, jednu sezónu dělala i plavčici, ovšem teď v důchodovém věku už jsem pomalejší a zbyl mi jen strach o ně... Běhání po lese za nimi jsem zvládla 3 dny - zjistila jsem, že bych dříve padla, výtvarné tvoření bylo nádherné, ovšem já je tam nedostala... Spíše si kreslili na pokoji na papíry, které jsem jim vzala i fixy - na závěr týdne psali oba dopisy na rozloučenou stejně starým děvčatům, se kterými se tam potkali - já jim musela opravovat "hrubky"... Jízda s nimi na bobové dráze mne stála pochopitelně peníze a také veliký strach... Když se jeden den musel jeden vozík vysunout, tak ihned mohli každý 3x projet dráhu zdarma aby vozíky měly stejné čísla na stanovišti a pak také pochopili, že se dá jet jen občas... Jeden den byli v bazén dokonce 5x i večer, prostě plavky jsme oblékali mokré, ale přežili jsme bez újmy na zdraví. Poutní mše v Ramzové byla krásné, tak jako bohoslužby v kapli, tam nebyly problémy... Spousty hřibů, které našli a chtěli dát do kuchyně - pochopitelně museli být odmítnuti, podle norem se nesmí v takových zařízeních houby používat... Jedno odpoledne už jsem byla v koncích, když mne neposlechli - tak jsem říkala - už Vás v životě nikam nevezmu... Tu si klekli na kolena a se sepjatými rukami prolezli celý pokoj ke mě, abych jim odpustila jako v tom filmu - S Tebou mne baví svět - prostě úplní komedianti, bylo skutečně občas tragikomické... A pak přemýšleli, když jsou tak výbušní, že si podruhé mám vzít pijavice a dát jim je, že se zklidní - šílené nápady... No a pak mi jeden vnuk řekl, že až bude velký, tak bude jako jeho tatínek chodit dávat krev a tím se také zklidní a když to nepomůže tak že půjde nějaký čas do Tibetu do kláštera a tam ho určitě utiší... Ale poslední dny už po večerech jsme si povídali téměř do 23 hodin, už byli krotcí jak beránci, všechno co jsem potřebovala mi dělali a když jsme odjížděli tak mi snesli z 2. patra i zavazadla, ačkoliv jsem je o to nežádala, ale oni to chtěli udělat... Jiné děti se jen na babičky dívaly. A na závěr mi kluci říkali - Babičko žij dlouho, ať s Tebou můžeme někam jezdit... ..Ale ta hlava nebyla tak dokonalá jak píši.. Ve věku 32 let jsem se dostala na psychiatrii, kde jsem dostala veliké množství elektrických šoků, předávkovali mne a ze mě se na delší čas stalo malé dítě - všechno co v mém mozku bylo se tímto zásahem zatlačilo do zapomnění.. Musela jsem se od začátku znovu učit "mluvit", číst, psát, počítat, poznávat své známé a příbuzné a nejvíc se snažit poznat sama sebe a to za stálých bolestech hlavy, unikajících myšlenek, napětí, černoty v hlavě - prášky nepomáhaly - spíš mne jen otupovaly.. S malými dětmi jsem se učila, s prvním synem až do 8. třídy - takže jsem si dobře zopakovala základní školu. Pak jsem si zaplatila kurs němčiny a i tam se mi slovíčka začínaly celkem dobře vybavovat.. Po určité době mne napadlo vytvořit si "Mrtvou schránku" a do ní jsem denně psala všechno co se mi vybavovalo - myšlenky ze mě vycházely nejdříve chaoticky, neuspořádaně, ale přece jen tím psaním se mi mírnily bolesti a napětí v hlavě.. Po delší době jsem zjistila, že myšlenky mám dobré, že mohu začít psát i jinam než do "Mrtvé schrány". Vydala jsem vlastním nákladem 5 publikací, sama prodávala i na školách, některé si mne zvaly i na besedy - mluvilo se mi celkem dobře i přes neustálé ale už mírnější bolesti a napětí v hlavě. Psaním jsem si prostě mírnila bolesti a veliké deprese.. V publikaci "Život je dar" jsem v závěrečné povídce mimo jiné napsala - ..Ale Marta ví, že Bůh naloží na každého jen tolik břemene, kolik člověk unese - také ví, kolik silných jedinců překonalo svou nemoc nebo obtížnou situaci právě silnou vůlí, láskou k lidem, vírou v sebe sama, Boha v lásku - .. "Vždyť čistá láska je to, co dokáže nejvíc vyléčit a uzdravit, to je to, co dokáže člověku změnit styl života, člověk začne hledat úplně jiné hodnoty.." ..A tuto pravdu jsem poznala dvakrát v životě - poprvé v pondělí 16.8. 1971 - tento den se mi bohužel dostal do bílé, neprostupné mlhy a až po 43 letech se mi toto nečekané životní setkání vybavilo /snad jsem je ale měla v podvědomí nějak zasunuto v nedohledném mozkovém závitu /"a hledala je"/.. A po druhé jsem tuto velikou pravdu poznala dokonale až ve středu 10. června 2015 - moc a moc za to děkuji... Ovšem toto poznání a vrácení mé čisté a zdravé hlavy do skutečnosti bylo pro mne velikým šokem a dlouho jsem se z toho vzpamatovávala.. Celá dlouhá léta jsem žila s problémy, bolestmi hlavy, napětím, černotou a najednou je všechno úplně jinak.. Nechodila jsem proto moc mezi lidi, nedokázala jsem to.. A proto moc a moc děkuji Vaší odvaze, kterou mi bylo umožněno se vrátit zpět do života, který je teď určitě daleko "nádhernější a kvalitnější.." a moc se za ta dlouhá léta všem omlouvám