Bůh v mém životě..

Vím co to je prožít hodinu ve třídě s postiženými dětmi a musím hluboce smeknout před učiteli, před jejich taktem a laskavostí, když se snaží vštípit málem už dospívajícímu chlapci jak se spočítá jedna plus jedna.. Vím, co to je být ošetřovatelkou u dětí, které se dokáží pohybovat jen po čtyřech a k dorozumívání vydávat jen zvuky a posuňky.. Vím co to je být mezi dětmi v Dětských domovech - pro změnu úplně zdravými, jak touží po každém pohlazení, po každém vlídném slově a úsměvu.. Podle svých sil jsem tyto děti podporovala alespoň málem. Také jsem postřehla akci Liga proti rakovině, Květinové dny - také jsem přispívala, soucítila s postiženými lidmi a nikdy by mne nenapadlo, že se ocitnu i na onkologii jak mezi dětskými pacienty tak mezi dospělými.. Strávila jsem jeden celý den na dětské onkologii v - byla zde veliká čistota, tříbarevné oblečení sestřiček - říkala jsem přímo vil, které jen neustále svižně pobíhali a já byla u maličké dívenky - vážila každou plenu, přebalovala do pemprsek, dávala pít odstříkané mléko, chovala sice děťátko zpočátku velmi nemotorně, neboť bylo napojená na dech, srdce, kapačky.. Dívala jsem se na usměvavé tulící se ke mě děvčátko, které mi poskakovalo na nohách a dívala jsem se i na ostatní na pokoji, které bezvládně leželi - jedno dítě ještě 9měsíční a jedna 17letá slečna. A já si v duchu říkala, jak je naše dívenka čiperná, že snad ani nemůže být nemocná, začali jí právě dávat chemoléčbu, měla sílu - paní docentka mne ujišťovala, že to bude dlouhý proces, pak ozařování a transplantace kostní dřeně.. Všichni jsme nabídli svou kostní dřeň i když i zde jsme byli ujištěni, že u dětí je dostupné v evropské databázi velké množství dárců, že je z čeho vybírat - ale dárci jsou pochopitelně velmi a velmi vítaní.. A já s hopsající a smějící se dívenkou v náručí se dívám n smutnou 17-letou krasavici, která má dlouhé tmavé vlasy téměř až do pasu a slyším jak se dívenka ptá své maminky: "Ale jak se učešu vždyť já nemám sílu udržet ani hřeben.." Maminka se odvrací se slzami v očích ke mě a hladí ji po hlavě. Když dívenka usnula, tak mi říká - já nemám odvahu jí říct, že jí ty její krásné dlouhé vlasy všechny vypadají - .. A já jak mi vnučka usne, jsem na chodě a dávám se do povídání s dětmi průsvitnými a útloučkými, které mají všechny vypadané vlasy, ale jsou milé a ptají se mne kdo jsem?.. "Já jsem babička" říkám a ony, že zde babičku nemají - tak budeš i naše babička?.. ..Já na to "Ano".. Povídám si s milými dětmi i když mi při tom srdíčko buje na poplach a v hlase je úzkost. Bojím se o tyto útlunké děti, o jejich další přežití a myslím si v duchu na spící usměvavé děvčátko, že snad má větší šanci přežít.. Vím jediné, šance na přežití je jen 20-30 procent.. Pomáháme všichni, samozřejmě nejvíce vlastní rodiče, staráme se o zbývající starší děti, pomáháme s úkoly a těšíme se na návrat dívenky z nemocnice.. Některé děti se vrátí velmi brzy ale jen v bílých rakvičkách, tak jako naše - měla na víku krásnou bílou svatební kytičku.. Soucitná slova kněze, zvuky krásných písní a žalmů s doprovodem varhan - to bylo naše poslední rozloučení s naším andílkem.. Vím, kolik rodičů, obzvláště maminek tak ztrácí na onkologii své děti - malé děti umírají maminkám v náručí, větší se drží za ruku.. U těch, které nepřežijí chemoléčbu pak většinou selhávají ledviny a děťátko se tak v týdnu změní, neboť tělo nevylučuje tekutiny a všechna voda zůstává v něm a to před očima maminek, kterým tato bolest může utrhnout srdce.. A v tuto chvíli si mnozí rodiče myslí, že nebylo pro jejich dítě uděláno všechno, ale já vím, jak se na těchto odděleních všichni snaží.. Jaké to musí být od štíhlounkých zdravotních sester a lékařek odhodlání pomoci těmto nejvíce ohroženým pacientům jejichž nemoc je skutečně zdlouhavá, opakující se v některých případech končící smrtí. Je to pro pozůstalé šok, když ve třech týdnech se kvetoucí děťátko ztratí.. Já sama jsem téměř celý měsíc nemohla chodit mezi lidi, nechtělo se mi s nikým mluvit, potřebovala jsem být zoufale sama. A což teprve rodiče.. Z takové bolesti se musí člověk propracovat ven.. Sklonit se pokorně před krutým osudem a i před dalšími krutými osudy a i když si stále říkám proč právě v naší rodině, proč právě já - znovu říkám pokorně se skláním a čtu slova - ..Co Bůh činí - dobře činí.. A abych mohla žít dál tak si musím také říkat "Buď vůle Tvá" K tomuto článku chci nahrát ještě 2 obrázky z pohřbu bratra maminky, který zemřel v roce 1942, měl před sebou poslední rok studia na právnické fakultě když byly zavřeny vysoké školy - tak vypomáhal v hospodářství. Jel s koňmi k obědu, vypřahal je a nešťastnou náhodou ho jeden kůň kopl do hlavy, na místě zemřel. A druhý obrázek sestra mé maminky zemřela v roce 1945, šla na svatodušní svátky pěšky s procesím na pouť do Jaroměřic, zpět se moc pokazilo počasí a ona šla v bílých šatech - nachladla, dostala těžký zápal plic a v 19letech zemřela. Fotečky mám jen malé, ofotila jsem je ale zvětšení není kvalitní - omlouvám se - jen jsem chtěla ukázat jak veliké byly v minulosti pohřby - veliké množství družiček i lidí je doprovázelo.. Srovnávám to s dnešní dobou, kdy někteří lidé odcházejí na věčnost bez rozloučení - jen tak..