Duong Pham Ngoc
Projekt – Rozhovor s pamětníkem (1988 a 1989)
Pro svůj projekt jsem si vybral svého otce. Nyní je mu 53 let. Pochází z města Nam Định, severní Vietnam. V tomto městě navštěvoval tamější základní školu. Poté nastoupil na střední školu Lê Hồng Phong. Později ho však začalo zajímat výtvarné umění, a proto přestoupil na střední uměleckou školu v Hà Nội, kde také odmaturoval a získal státní stipendium do České republiky. V Česku postupoval ve svém studiu na AVU, kterou dokončil v roce 1996. V současné době žije v Praze se svou ženou a dvěma dětmi.
Kdy jsi do Čech přiletěl a jaké byly tvé první pocity/dojmy?
Do Česka jsem přiletěl večer 15. srpna roku 1988. Autobus nás z letiště odvezl přímo ke studentské koleji Kajetánka na Praze 6. Když jsem vystoupil, tak mě naplnil opravdu zvláštní pocit a to že opravdu stojím na české zemi, zemi vzdálené několik tisíc kilometrů od mého domova. Přivítal mě jeden student, který také pocházel s Vietnamu. „Ále, další krajánek k nám přišel studovat.“ (přeloženo z vietnamštiny) To, že zde už byli nějací vietnamští studenti, mě nijak nepřekvapilo, konec konců to byli právě oni, kteří mi ukázali cestu ke studiu v zahraničí. Poté nás tedy vzali do zdejší jídelny, kde jsme dostali večeři. Můj nový přítel mě také hned druhý den pozval do jedné hospody na pivo, což bylo také něco nového. Dříve jsem se o českém pivu pouze doslechl, že je jedno z nejlepších na světě, a nyní jsem měl možnost ho poprvé ochutnat.
Řekl jsi, že ses doslechl o českém pivu už před tím. Měl jsi tedy už před odletem nějakou představu o tom, jaké by Česko mohlo být? Mohl bys mi říct nějaké odlišnosti mezi evropskou a asijskou kulturou v tehdejší době? Co ti přišlo zajímavého?
Představu jsem nějakou měl, avšak v té době se toho tolik o západních zemích moc nevědělo. Očekával jsem prostě kulturní rozdíly, jelikož se tyto dvě země nachází na opačných stranách zeměkoule.
Rozdíly, musím říct, byly opravdu obrovské. Už po několika prvních dnech strávených v Praze jsem je pocítil. Nemluvím teď o klimatu, to je snad samozřejmé, ale mluvím o kulturních rozdílech. Úplně první věc, která mi přišla velice odlišná, byla atmosféra nebo způsob, jak lidé tráví svůj volný čas o víkendu. Ve Vietnamu je jediným nepracovním dnem neděle, kdy většina obyvatelstva vyrazí do ulic nakupovat nebo jede někam k známým a podobně. Ulice byly velice živé a plné lidí. V Česku to bylo úplně jinak. O víkendu byly ulice téměř vyprázdněné, nikde ani noha. O to horší to bylo, když jsem si chtěl koupit jídlo na ty dva dny, jelikož v jídelně měli zavřeno. Všechny obchody měly rovněž zavřeno. Pro mě to bylo něco velice zvláštního, ale musel jsem si postupně zvyknout jít nakupovat v pátek
Dále to mohou být i, vzhledem k dnešní době, celkem „obyčejné“ věci. Jako je doprava, parky, dění na ulicích, ale i například interiér bytu. Čím víc jsem se toho dozvěděl, tím víc jsem si uvědomoval, jak málo jsem toho vlastně o evropské kultuře věděl, ale zároveň jsem byl přesvědčen o tom, že i zdejší lidé toho o mně, jako o cizinci z Asie, moc nevědí. Pro obě strany to bylo něco zajímavého, když mezi sebou mohou chodit a vzájemně se dorozumívat lidé kulturně i geograficky velice vzdálení. Když jsem chtěl napsat dopis domů, tak jsem musel čekat velice dlouho, než ho doručili. Většinou to bývalo kolem 3 týdnů, takže to tvalo necelé 2 měsíce, než jsem obdržel dopis zpět.
Pamatuji si také, že snad v celé Praze existovala jediná čínská restaurace, která stála tam, kde se dnes nachází zastávka I.P. Pavlova. Navíc v ní nevařili Číňané, ale Češi.
Když jsem si chtěl uvařit nějaké vietnamské jídlo, tak se ingredience prakticky nedaly sehnat. Zázvor, arašídy nebo sójová omáčka, to tady prostě nebylo, to tady lidé neznali.
Co se týče studia nebo vzdělávání, tak tu přece jen bylo něco stejného a to vliv ruské kultury – komunismus. Rozdílem pak mohlo být například to, že jsme se zde ve škole dělili na skupiny, které se vždy po měsíci musely seskupit a dát dohromady nějaký souhrn za celý měsíc. Co jsme se naučili, co jsme za celý měsíc zvládli, mimoškolní aktivity a podobně. Asi něco jako sebehodnocení. To jsem ale ve Vietnamu nikdy nezažil. Jinak to tady celkově v Česku bylo o trochu volnější než ve Vietnamu.
Jak bys popsal svůj každodenní život?
Ráno snídaně a poté cesta do školy městskou dopravou. Ještě před tím jsem ale neměl vůbec tušení, že něco jako metro existuje. To je taky jakýsi rozdíl v rozvoji vědy a techniky, když opět srovnám Vietnam s Českem. Ve škole jsem strávil většinu dne. Ze školy jsem se pak obvykle vracel ve večerních hodinách. Následovala každodenní hygiena a večeře a po ní zasloužený spánek. Stručně řečeno: Jako snad každý jiný vysokoškolský student.
Jaký byl tvůj postoj vůči komunistickému režimu v tehdejší době? Atmosféra před revolucí a po revoluci?
Jelikož jsem sem přiletěl až v roce 1988, tedy rok před revolucí, tak jsem neměl ani čas komunistický režim v Čechách vůbec nějak pocítit . Důvodem však bylo spíše to, že jsem byl v té době ohromen evropskou kulturou, a tudíž jsem komunistický režim a obecně politiku tolik nevnímal. I ve Vietnamu panoval komunistický režim, takže to nebylo pro mě nic nového.
Všechny mé posudky a informace o dění závisely na prostředí, v němž jsem se nacházel, jinak jsem o politiku neměl moc zájem. Byl jsem pouze svědkem studentských protestů proti režimu v podobě demonstrací, jelikož si snad všichni mí spolužáci stěžovali a nadávali na tento vládní režim. Tímto způsobem jsem od nich získával veškeré informace o průběhu a dění.
Sotva jsem si ale po jednom roce zvykl na zdejší život, tak hned v následujícím roce, tedy v roce 1989, proběhla Sametová revoluce, která měla podle mě určitě velký vliv na život českého obyvatelstva. Češi nyní mohli konečně pocítit západoevropskou kulturu. S průběhem času jsem měl pocit, že se atmosféra postupně zklidňovala. Mí spolužáci mi už říkali, jak o prázdninách pojedou do Německa na západ. Všechny naplňoval pocit štěstí a svobody. Většina jela do Mnichova. Někteří jeli tím způsobem, že si na silnici stopli auto a postupovali z jednoho města k druhému, až se tedy dostali za hranice do Německa. Dále tu existovala možnost jízdy autobusem, které jsem využil i já.
Do Německa jsem se poprvé dostal v létě roku 1990. V Německu to bylo opravdu něco úplně jiného. To, co mi přišlo před dvěma rokami (1988) jako úžasné, se rázem změnilo na „obyčejné“. Tohle byl pro mě další přelomový okamžik. První byl při příletu do Česka. Nyní u mě po 2 letech dochází k dalšímu šoku, když jsem spatřil další obzory vyspělé západoevropské civilizace ve srovnání s východoevropskou.