Vzpomínky mého táty na bezstarostná odpoledne v dětství

Můj táta strávil dětství v malém městečku jménem Holasice, nedaleko Brna. Zajímalo mě, jak asi vypadal jeho klasický den na základní škole.

Ráno začínal brzy, kolem půl sedmé. S nevelkým nadšením se vykutálel z postele, dobelhal se do malé kuchyňky, kde zhltl svoji snídani – obvykle to bylo teplé kakao a loupáček. Pak se oblékl a s větší chutí už mířil ke krámku, kde se každé ráno setkával s kamarády. Měl-li kapesné, zavítal dovnitř a koupil si něco dobrého.

Po několika úmorných hodinách strávených ve škole, kde se kromě základních znalostí naučil i něco o trestech, jako například když je zrovna vyučující chytil při obtěžování jiných žáků pomocí “flusaček” vytvořených z versatilek, rychle běžel domů. Tam na něj čekala nějaká domácí práce, než mohl vyrazit ven.

Jakmile nastala nejlepší část dne a on mohl vyběhnout za kamarády, oběhl místa, kde se pravidelně scházeli – kapličku, hřiště a "školňačku". Buď už jich několik čekalo a on byl jedním z posledních, nebo byl první a na ostatní se chvíli čekalo. Když nikdo nepřicházel, začal obcházet domy a volal kamarády ven. Podle počtu, ve kterém se sešli, rozhodlo se, co budou hrát: někdy to byly míčové hry jako zeměkoule, vybíjená nebo fotbal proti starším klukům. Jindy se pustili do stavby "krytů" a chat z plachet, desek, igelitů či koberců, které našli v okolí.

Jakmile však na kapličce odbilo sedm večer a po dědině se rozezněl zvon, věděli, že je čas jít domů. Táta se vrátil, zhltl večeři a šel spát s nadějí, že následující den přinese ještě více dobrodružství.

Na tyto klidné a bezstarostné dny vzpomíná velmi rád, a já mu tohle dětství trochu závidím, jelikož dnes je dětství více opatrné, a přijde mi, že to není tak volné, jako to bývalo za mého táty.