Povinná vojenská služba v 90. letech

Toto jsou vzpomínky na povinnou vojenskou službu mého otce, který měl to štěstí, že si ji odsloužil již za časů svobody v 90. letech. V době, kdy nastoupil, byla navíc pro všechny už pouze na jeden rok.

Táta se narodil v roce 1974 a kdyby nestudoval na VŠ, musel by v roce 1992 po maturitě rovnou nastoupit do v té době ještě Československé armády. Na základní vojenskou službu měl tedy nastoupit v říjnu roku 97, v té době však teprve promoval a jeho nástup byl naposledy odložen na leden 98. Kdyby začal sloužit v říjnu 97, jak bylo původně v plánu, byl by v brněnských Řečkovicích u ,,bigošů“, jak se říká příslušníkům pěchoty ve vojenském slangu.

Kvůli odkladu však nakonec nastoupil k letectvu. Nejdříve dostal povolávací rozkaz s jízdenkou na vlak do Olomouce, kde vyfasoval vojenskou výstroj. Všechny jeho věci byly zabaleny do papírových pytlů a poslány poštou domů. Výstroj pro službu ještě pamatovala minulý režim a byla v šedozelené, kterou armáda používala za dob socialismu, v mnohem lepším stavu však bylo pracovní oblečení a oblečení pro vycházky, to již byly dva různé vzory maskáčů. Boty pro službu i pro vycházky také vypadaly dobře, byly to dva páry moderních kanad. Znakem příslušníků letectva byl modrý baret, kterým se odlišovali např. od příslušníků pěchoty, kteří nosili zelené barety.

Ještě v ten stejný den tátu a další vojáky odvezl autobus na letiště Brno-Slatina, kde absolvovali šestitýdenní přijímač, což obnášelo zejména zvyšování fyzické zdatnosti, seznamování se s vojenskou technikou a přidělení zbraně. Tátovi byl přidělen samopal vzor 58 ve verzi se sklopnou pažbou, což velmi usnadňovalo manipulaci. Dodnes se špetkou škodolibosti vzpomíná na příslušníky jiných útvarů, jak nosili verzi s pevnou pažbou a velmi nevybíravě si stěžovali na její nepraktičnost při přenášení.

Součástí přijímače byla i výuka základů korejského bojového umění musado, díky ní táta získal nadšení pro bojová umění a krátce po ukončení vojenské služby se začal rekreačně věnovat aikidu, což mu vydrželo dodnes.

Přijímač byl vždy zakončen složením přísahy, předtím se ale táta zúčastnil týdenního cvičení ve vojenském prostoru Zlobice, který ležel poblíž Kuřimi. Právě z tohoto cvičení má několik nezapomenutelných zážitků. Hladoví vojáci tam jedli konzervy s chlebem a stěžovali si na nízké příděly jídla, vždy byli ale odmítnuti s tím, že je nutné s potravinami šetřit, protože jich je nedostatek. Na konci pobytu však všichni se vztekem pozorovali, jak se nakládá do auta několik velkých pytlů plných ztvrdlého chleba.

Ve vojenském prostoru Zlobice se táta zúčastnil také chemického cvičení, které probíhalo během největších mrazů na zledovatělé zemi. Vojáci byli oblečeni do pláštěnek a igelitových návleků a za nekontrolovatelný klouzavý pohyb, který vojáci prováděli a který byl ještě ke všemu zdokumentovaný a nahraný na VHS kazetu, by se nemusel stydět ani Mr. Bean ani žádná komedie o vojácích.


Součástí přijímače byla i střelba ze samopalů, ve které táta skončil třetí a dodnes je na tento úspěch právem pyšný. Je důležité však zdůraznit, že si nevzpomíná na celkový počet účastníků. Jeho bývalý spolužák z gymnázia, který stejné cvičení absolvoval o 3 měsíce dříve, mu říkal, že když oni trénovali střelbu, jezdili v prostoru za střelnicí lidé na koních. Pokud je tato historka pravdivá, vypovídá to své o tom, jak se v té době dbalo na bezpečnost během vojenských cvičení. Vše bylo završeno nácvikem obrany a útoku se samopaly, které byly samozřejmě vybaveny pouze slepými náboji, takže se nestalo ani jednou, že by obránci ubránili svá stanoviště, útočníci totiž nebyli nikdy ochotni přiznat, že byli zasaženi.

Nedílnou součástí přijímače byla i příprava pochodování a nástupu útvarů pro složení přísahy. Když ale měli vojáci skutečně přísahu skládat, všechny zajímal spíše postup české hokejové reprezentace na olympijských hrách v Naganu, náš národní tým toho dne zvítězil proti Finsku 3:0, tehdy ale ještě nikoho ani ve snu nenapadlo, jak turnaj nakonec dopadne.

Po skončení přijímače byl táta převelen na vojenské letiště v Náměšti nad Oslavou do 2. letky, která měla na starosti podzvuková letadla sovětské výroby Suchoj Su-25. Táta pracoval u náčelníka jednotky, vojáka z povolání, který byl mimo jiné i vášnivý malíř, nakonec si od něj koupil obraz krajiny, který má dodnes schovaný jako vzpomínku na náčelníka a na celou vojenskou službu.

Náplní tátovy práce bylo hlavně objednávání stravy nebo zajišťování vyprání výstroje. Mimo to se musel v nočních hodinách stejně jako ostatní příslušníci jednotky podílet na ostraze letiště a hangárů s letadly. Důkazem o pečlivém procházení stanovišť byl otisk pečeti v plastelíně ve vršku od piva na zámcích od vrat každého hangáru. Bohužel táta jednou klíče i s pečetí ztratil, což mohlo znamenat katastrofu. Naštěstí měl ale rozumného nadřízeného, který s tátou prošel celou trasu, klíč nakonec našli a nikomu nebyl udělen žádný trest.

Mezi jeho nepříjemné zážitky patří konflikt s některými služebně staršími vojáky, neboť nesouhlasil s pozůstatky mazáctví. Chtěl, aby každý dělal, co má, přesně podle rozpisu služeb. Vyústilo to v jeho napadení, byl udeřen pěstí do obličeje, druhý den to ale nahlásil a dotyčný byl později běžným soudem odsouzen k podmíněnému odnětí svobody. Voják se mu nakonec omluvil a nadále spolu vycházeli dobře.

Dalším nepříjemným zážitkem bylo saunování s ostatními vojáky. Táta vydržel v sauně ze všech nejdéle a zůstal v ní sám. Jelikož při příchodu neotevíral a ani nedával pozor, jak ostatní vojáci odcházejí, nevěděl, jak má otevřít dveře a saunu opustit. Při volání o pomoc ho nikdo neslyšel, dveře mu nešlo otevřít, snažil se tlačit i táhnout, nebylo to ale nic platné. Když už situace začínala být kritická, začínalo mu být špatně a myslel na nejhorší, nějak se mu podařilo zjistit, že dveře jsou posuvné, rychle je odsunul do strany a s úlevou skočil do bazénu.

Mezi ty příjemné zážitky z vojny patřil letecký den, kdy se poprvé v životě proletěl v letadle, přestože sloužil u letectva. Vojáci se tehdy mohli proletět za mnohem nižší cenu než veřejnost. Během leteckého dne se také poprvé v životě dotknul krajty, což byla jedna z mnoha atrakcí.

Celá služba byla nakonec o něco kratší, vojáci byli propuštěni před Vánoci toho roku. Na památku mu z ní zůstaly kapesníky, zelené ponožky, frčky s bílou hvězdou, které značily hodnost rotného, a vojenské maskáčové boty, které se jako jediný typ obuvi nevracely a v kterých dodnes seká trávu.

Byla to pro něj velmi dobrá zkušenost a říká, že je za ni dodnes rád. Poznal tam různé lidi, dostal se blízko k letadlům, přesto si ale myslí, že náklady na neprofesionální vojáky jsou příliš vysoké a že je užitečnější, když tuto činnost zastávají pouze profesionálové, popř. ti, kteří se jí chtějí dlouhodobě věnovat jako členové aktivních záloh. V roce 2004 byla základní vojenská služba zrušena a přestože se stále více objevují názory, že je nutné ji obnovit, dosud se tak nestalo.