Povinná vojenská služba za komunismu

Prvně bych začala tím, že na vojnu museli všichni, ale byly určité výjimky, kdy člověk na vojnu nemusel, a většinou to byly výjimky zdravotní. Ta zdravotní vyjímka se dávala při tzv. odvodech v podobě “Modré knížky”. Tu modrou knížku každý záviděl. Byla to propustka z vojny. Nemusel jsi zbytečně ztrávit 2 roky buzerace ve svých nejlepších letech.

Můj táta narukoval na vojnu na jaře 1985 do kasáren ve městě zvaném Chotusice u Čáslavi. Je to vojenské letiště pro stíhací letectvo. Tam nastoupil do tzv. přijímače. Přijímač je měsíc, kdy se má člověk adaptovat k vojenskému životu. Tam mu sebrali vlastně vše co měl a nafasoval vojenské oblečení a učil se režimu, jaký tam je. Vše je tam organizované. Ráno vstávat, obléct se, jít na rozcvičku, po ní se vrátit na útvar, tam se převléct do normálního oblečení a celá četa jde společně na snídani. Potom začíná výcvik, nebo jak se tehdy říkalo “politické školení mužstva”. To se dělo každé pondělí, kdy celén dopoledne probírali politické věci samozřejmě z pohledu komunismu. Potom se šlo organizovaně na oběd s následným odpoledním klidem, asi tak půl až celou hodinu. Odpoledne se šlo na nějaké odpolední zaměstnání, kde se například učili pochodovat, starat se o zbraň, uklízet a jiné s vojnou spojené aktivity. Ve 3 nebo 4 hodiny byl tzv. rozkaz. To znamená že celý útvar nastoupí a podávali se tam různé hlášení co se dělo nebo c se bude dít další den. Po rozkazu většina vojáků z povolání šla domů a už tam zůstaly vojáci základní služby, jako můj táta.

A celý tento první měsíc vyvrcholil tzv. Přísahou. To se většinou organizovalo tak, že to nebyl jen jeden útvar ale sešlo se i víc kasáren na jednom náměstí. To se za vámi přijeli podívat rodiče a přítelkyně nebo i manželky. Přísaha probíhala nějakým nástupem, kde pronesl proslov nějaký major, plukovník nebo jiná vysoká šarže, který ukončil svůj proslov zvoláním “Tak přísahám,” a všichni ti vojáci pak zvolali na celé náměstí “Tak přísaháme!”. A tím se stal člověk jakoby plnohodnotným vojákem. A až pak, po celém tom měsíci všichni dostali poprvé vycházku. Táta na to vzpomíná, že šel s jeho rodiči na oběd a až večer se sešel s jeho kamarády a šli do hospody se opít.

Po skončení přijímače byl táta převelený jako mechanik vrtulníků do Havlíčkova Brodu. Tam byl denní rozvrh trochu jiný než v přijímači, kde se hlavně pochodovalo. Kdežto tady se musel učit složení vrtulníku a kde je pravidelně nutné ho promazávat a kontrolovat jednotlivé součástky. Život po tom přijímači je spíše odborný. Je tam pořád taky to politické školení mužstva a nově i údržbový den, kdy se právě promazávali a umývali všechny ty vrtulníky. To nebyla lehká práce, protože to hrozně čoudilo. A v zimě, kdy v Havlíčkově Brodě kolikrát mohlo být i -20°C nemusela být úplně lehká práce. Táta se taky kolikrát vrtulníkem proletěl, na to rád vzpomíná.
Taky tam byly tzv. Opušťáky, které mohl voják dostat za to, když byl dobrý, udělal něco dobře nebo se mu něco povedlo. Odborně se tomu říká KVOP - Krátkodobé volno k opuštění posádky, kdy člověk mohl na víkend odjet domů. Na to se každý vždy těšil.

Když se konečně přiblížil konec povinné vojenské služby, všichni se na to neskutečně těšili a mnozí, včetně mého táty, považují poslední den vojny za ten nejhezčí. Konečně totiž po letech studií a vojny, kdy jiní určují co máte dělat je člověk "svobodný".

Aoife Vigh
Gymnázium Brno-Bytrc