Můj děda a gramofonové desky

Mohl bys mi prosím povykládat, jak si sháněl gramofonové desky, především ty zahraniční?

Určitě, již od mládí jsem byl členem gramofonového klubu, kde jednou za pět let vydali jednu desku od Boba Dylana a dvě od Beatles. Tudíž já, jakožto člen klubu, jsem pravidelně jednou za deset let od Supraphonu, což byl obchod s deskami, dostal několik desek od těchto interpretů, dostal jsem takzvaně Supraphonský výběr.

Desky jsem si doma přehrál, a pak se s nimi vydal na takzvanou gramo burzu. Ta byla vždy v sobotu dopoledne a místa prodeje byla všude možně, v lesíku za Králopolským nádražím, v Lužánkách u Domu pionýrů a mládeže, u Janáčkova divadla, zkrátka různě po Brně. A na tyto burzy se sjížděli lidi, kteří měli o desky zájem. Především lidi z Prahy a Bratislavy vždy přijeli s velkými dodávkami plných desek. Každý pak mohl přijít a koupit si desku zhruba tak za 400 korun. Já jsem to většinou dělal tak, že jsem si novinky koupil, doma nahrál na magnetofon B5 a na další burze zase prodal.

Co je ale nejpodstatnější, všechno tohle bylo šíření západní kultury, což se v té době nesmělo, tudíž policajti, neboli STB, po těchto burzách dost šli. Já jsem to měl vymyšlené ale chytře. Na burzy jsem chodil s tvým strejdou, který byl v té době ještě v kočárku. Desky jsem schoval dolů pod kočárek a až jsem přišel na burzu vystavil a prodával. Občas se ale stalo, že na burze byl mezi námi udavač, který nás udal a přijelo STB. V tu chvíli jsem rychle sbalil všechny desky, strčil je pod fusak do kočárku a předstíral, že jsem v parku na procházce se synem. Ovšem ti, kteří tam byli s dodávkami nedopadli tak dobře a většinou byli chyceni a odvedeni k výslechu.

Aneta Madronová
Gymnázium Brno-Bystrc