Cestování za příbuznými mimo Československo v 80. letech

Mohla bys nám na úvod říct, kam jste nejvíc jezdili, když jsi byla malá?
Cestovali jsme hlavně v rámci Československa, k tomu nebyla potřeba žádná povolení. Na Slovensko jsme jezdili za babičkou, navštěvovali jsme ji tam o letních prázdninách a ona zase jezdila jednou za rok k nám do Čech.
Žádné hraniční kontroly tehdy mezi Českem a Slovenskem nebyly. I přesto pro nás bylo nevšední, když jsme na území Slovenska vjeli. Byly jsme se sestrou nadšené, i když jsme byly stále ve stejném státě. Poprvé jsem tam například viděla, jak se na poli pěstují melouny. Melouny tam byly všude. A chutnaly výborně! Také se tam prodávala skvělá zmrzlina, úplně jiná než u nás.

A jak to bylo s cestováním mimo Československo? Slyšela jsem spoustu příběhů o tom, jak moc se každý bál kontrol na hranicích.
Dvakrát jsme byli ve východním Německu. Jednou jsme tam jeli k moři, pamatuji si, že tam byla strašná zima. Podruhé to bylo na nákupy oblečení.
Každý přejezd přes hranice probíhal se staženým žaludkem. Peníze jsme měli poschovávané v různých částech oblečení. Rodiče nás vždy instruovali, že nesmíme nic říkat a nejlepší bude, když budeme dělat, že spíme. Celník si vzal naše doklady a my jsme se modlili, aby nám je vrátil a mávl na nás, že můžeme pokračovat v jízdě. Nejhorší bylo, že na každé hranici byly dvě celnice, takže na jedné straně hranice nás kontrolovali Českoslovenští celníci a o několik set metrů dál zase Němečtí.
V roce 1985 jsem se s rodiči poprvé dostala k příbuzným do Jugoslávie. Tenkrát jsme nemohli jet přes Rakousko, takže se jezdilo oklikou přes Maďarsko a po cestě jsme se zastavili na pár dní u babičky na Slovensku. Vždycky jsme měli auto úplně nacpané jídlem. V Jugoslávii jsme si kupovali jenom základní potraviny, ale jinak jsme jedli to, co jsme si přivezli. Všechny peníze jsme si šetřili na věci, které se v Československu nedaly sehnat. Příbuzné jsme měli na území dnešního Slovinska a Chorvatska. Babiččin bratranec měl vinici u moře. Stál tam karavan, kde jsme dva týdny bydleli. Bylo to poprvé co jsem byla u moře, moc krásně na to vzpomínám.

Jak jste se tam vůbec domlouvali?
Většina příbuzných uměla česky. S těmi, co česky neuměli se domlouval táta, ten uměl chorvatsky. Jeho maminka se totiž na území dnešního Chorvatska narodila Čechům, kteří se tam přistěhovali za prací a ona tam žila, než se vdala.

A co tě tam nejvíc překvapilo? Jaké jsi vypozorovala rozdíly mezi Jugoslávií a Československem?
Dostali jsme se do obchodů, kde bylo mnohem více zboží než u nás. Na trhu byly hromady čerstvé zeleniny, ovoce a ryb. No a největší atrakce byl stánek s tričky, na která nám nažehlili nápis, který jsme si vybrali. V té době se nám v Československu o tričkách s nápisem mohlo jenom zdát. Když jsem s tím pak přišla do školy, všichni zírali.
Další rozdíl byl, že se tam dalo už v té době podnikat. Byla tam spousta malých obchůdků, na to jsme my nebyli zvyklí.

Bylo v té době vůbec něco, co v Jugoslávii neměli, a co jste příbuzným přivezli jako poděkování za to, že jste u nich mohli být?
Vozili jsme hlavně Becherovku, slovenské klobásy a pro jednu příbuznou krajky na šaty, které potom prodávala ve svém obchodě.

Mohla bys nám na závěr říct, jak na to celkově vzpomínáš?
Každá cesta mimo Československo byla obrovské dobrodružství. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli nám úřady nakonec cestu povolí. Proto jsme z těch zážitků žili dalších několik let, než jsme opět měli možnost někam vycestovat. Znovu jsem se do Chorvatska podívala až v roce 1992, tentokrát už bez doprošování na úřadech a všech možných povolenek.