Dědečkovo vyprávění

Mohl bys mi povykládat o tom, jaké jste to s babičkou měli, když jste byli mladší?

No tak v podstatě, já jsem se vyučil v roce 1969/1970 automechanikem. Potom jsem nastoupil do práce, dělal jsem v autodílnách a krátce na to sem přišli okupanti. Pak jsem nastoupil na vojnu, odešel jsem do Dukly a sportoval jsem tam, bylo tam víc sportů dohromady a tam jsem byl dva roky.

Vrátil jsem se s tím, že chci dělat řemeslo pro které jsem se vyučil. Ale situace byla taková, že pokud jsi nepracovala ve značkovém servisu na osobní auta – což já jsem nepracoval pracoval jsem napřed pro ČSAO a pak pro technickou zahradní správu čili jsme upravovali náklaďáky a rozmetadla a takové ty věci – tak jsi vlastně nevydělávala takové peníze v té dílně, a tak jsem začal přemýšlet, že bych měl vydělávat nějak víc kdybych se chtěl oženit, protože už jsem měl těch jednadvacet a tenkrát se ženilo poměrně záhy – já jsem se tedy oženil v třiadvaceti – no, a tak jsem si říkal “Půjdu dělat řidiče” a začal jsem jezdit, protože tam jsem měl asi o čtyři sta korun víc, což byly hrozný peníze, protože v té dílně jsem měl plat nějakých jedenáct set a když jsem nastoupil jako řidič, tak jsem měl asi patnáct set. A to byl rozdíl, když si vezmeš že za jednopokojový byt jsem platil nájem sto osmdesát korun.

Vlastně každá koruna byla dobrá, jelikož oblečení taky nebylo nejlevnější. Třeba prvních pět set korun, co jsem našetřil, jsem musel dát na nový kabát. To jenom tak pro dokreslení, že kabát mě vlastně stál třetinu mého platu, ale nám to přišlo normální, věděli jsme, že je pro nás draho a že je to holt nedostupné zboží.

Pak jsem ještě sháněl nějakou další práci abych si třeba přivydělal a za dva roky jsem potkal tvou babičku. Teda já ji poznal hned jak jsem se vrátil z vojny, ale pak jsme spolu chodili a mně bylo těch třiadvacet a že se vezmeme. Takže jsme se vzali, za nějaký rok na to přišla tvoje mamča na svět a my jsme díky mojí sestře měli jednopokojový družstevní byt ve Šlapanicích. Tehdy začala ta největší estráda.

Volal jsem babičce do práce – ona dělala na Výstavišti písařku nebo sekretářku, protože měla vychozenou ekonomku a potřebovala práci tak pracovala na tom Výstavišti – a já jsem jí volal “Haničko, já mám byt.” a myslel jsem si, jak bude jásat a ona byla celá zaskočená. Přišli jsme do toho bytu a byl to holobyt, prázdný, tam byly jenom kuchyňské linky a ona se najednou rozbrečela, já myslel že to je štěstím a ona byla celá rozhozená z toho, že doma nic nemá a že nic neumí a jak to bude hrozné. Tak jsem ji utěšoval, ať se nebojí, že spolu půjdeme nakoupit všechny ty věci a postupně jsme začali zaplňovat tu kuchyňskou linku.

Dodnes od koupi toho bytu mám schované doklady a stavební spoření, které smělo být asi třicet tisíc na osobu. Nebýt toho tehdejšího manželského spoření bychom si to nemohli celé vybavit a já to považuji za jedinou výhodu komunistů.

S tím bytem jsme měli štěstí, že moje setra pracovala ve družstvu, jinak bych ten byt nikdy nezískal. Byly tam sice překvapení jako že nám tekla voda zásuvkami do bytu a plaval koberec, protože udělali vanovou, a ne sedlovou střechu, ona se naplnila a ten odpad nebyl nikam zapojený, oni ho jen zakopali do země a zasypali ho. Ale bylo to nejkrásnější období, protože se tam narodila tvoje maminka i tvoje teta. A když jsme se potom sháněli po něčem větším, získali jsme na výměnu Skácelku.

To byl naprosto, ale naprosto vybydlený byt. Tam nebylo nic. Tam byla v kuchyni jedna trubka s vodou, na záchodě olověná trubka na užitkovou vodu, v koupelně ohřívací válec na sprchování a stěny vymalovaný olejovou barvou, ale byt to byl velký, však to víš, taky jste tam nějakou dobu bydleli. Tehdy jsem plakal zase já. Všechno jsem to opravil, tahal jsem všechno ručně do třetího patra a každý den jsem z práce jezdil hned tam čili jsem Haničku a holky viděl jenom občas, protože bydleli s Haniččinými rodiči. Nakonec jsem to tak nějak dodělal, samozřejmě se spoustou nedodělků, jako třeba ty chybějící prahy.