Česko vs. Slovensko

Za úkol jsme v hodině dějepisu dostali napsat příspěvek na Národní kroniku s tématikou 20. století a já se rozhodla vyzpovídat svoje babičky. První, babička E, je Češka narozena v roce 1961. Druhá, babička M, je Slovenka narozena v roce 1957. Obě žijí na vesnici a obou jsem se zeptala na 4 stejné otázky, abych zjistila, jak moc se jejich životy lišily a jak moc byl život na České a Slovenské straně Československa jiný. Odpovědi babičky M jsou přepsány do češtiny.

Jak jste v té době brali Čechy/Slováky?
E: No, brali jsme je jako jeden národ, aspoň já jsem to tak brala.

M: No, viděli jsme nějaké rozdíly. Ale hodně Slováků jezdilo pracovat do Česka do dolů, takže já si myslím, že jsme žily v klidu a v pohodě.
Jak ses za mlada bavila?
E: Jak jsem se bavila jo? No tak na základce jsme běhali po venku, hráli jsme tam nějakou vybíjenou nebo skákali přes švihadlo.
Potom, když už sem vyšla školu, tak jsme chodily na zábavy a diskotéky. Jo a do kina. Na základce jsme chodily do kina. Na Vinnetoua, tenkrát zrovna šel.

M: Tak to jsme chodily venku večer si posedět, mívali jsme sraz na autobusové zastávce. Pak jsme se procházeli okolo přehrady po polních cestách. V sobotu jsme chodily na zábavy, to byli dědinské zábavy. A sem tam se v dědině promítalo kino tak tam jsme chodily. No a když jsem byla na střední, tak už byly i diskotéky. No a co ještě třeba? Tajně jsme kouřili, to bylo na těch autobusových zastávkách.

Z čeho si maturovala a jak to probíhalo?
E: Já jsem nematurovala já mám jen výuční list, jsem vyučená prodavačka. Prodavačka smíšeného zboží.
Já: Aha, a jak to teda vypadalo?
E: No to byl tříletý učební obor. Mívali jsme vždycky, že týden jsme byli někde ve škole a týden na prodejně. Takže týden jsme se učili prakticky doplňovat zboží, vážit, krájet všechno. No a týden jsme chodili do školy. Tam jsme se učili jazyky česky, rusky, německy. Pak ty základní předměty čeština, matika a tak.

M: Jazyk slovenský, jazyk ruský, automatizační technika a strojírenská technologie. Já jsem chodila na stejnou školu jak taťka. Taky jsem tam poznala dědu.
Ve třídě třeba bylo 26 kluků a 7 holek, my jsme se tam jen tak poflakovali, abychom měli maturitu.

Jak probíhal listopad 1989 a co to pro tebe změnilo?
E: No to já už jsem chodila do Koriny do práce, ale jako vítalo se to, že ta totalita padne. To dělení to už bylo takový no… Ale jsou to Slováci tak jsme si říkali, že když to chtějí ať to mají.
Já: Takže pro tebe to nic moc nezměnilo.
E: Pro mě jako osobu to nic moc nezměnilo. My jsme žily furt stejně akorát že nebyla ta totalita. Ale pro nás jako obyčejný lidi, dělníky, se to nezměnilo.

M: No, u nás na dědině jsme se o všem dozvěděli z televize. Byla velká euforie, prvně jsme byli rádi, ale myslím si, že teď už nejsme rádi, ani vy v Česku. Naše generace často tvrdí, že předtím bylo líp.
Já: Takže změnilo se něco hodně?
M: No změnilo se to, že jsme mohli cestovat. Já jsem vlastně 11 roků potom pracovala v Rakousku, tady totiž nebyli moc dobrý podmínky na práci. Myslím si, že za komunistů jsme měli víc jistoty.

Rozhovory s babičkami jsem si moc užila. Přišla jsem na to, že se jejich životy lišily víc, než jsem očekávala a také jsem se dozvěděla o obou něco nového a zajímavého.