Výchova ke komunismu na základních školách

Moji prarodiče se narodili do komunistického Československa v první polovině šedesátých let. Na základní školy nastoupili každý v jiném městě, ale i přesto se jejich dojmy od sebe moc nelišily.

Děda nastoupil do prvního ročníku základní školy v roce 1958 a to v Brně na základní škole na tehdejší Leninově ulici (dnes přejmenované na Kounicovu) a jeho povinná školní docházka trvala jen osm let. Babička navštěvovala základní školu v Orlové, a i přesto že je jen o pár let mladší než děda, na střední školu šla až po ukončení deváté třídy. Vyprávěli mi o svých vzpomínkách a o velkých rozdílech mezi dnešními školami a školami za období komunismu.

Ideje komunismu byly dětem prezentovány už od předškolního věku. Na základní škole byl povinným úborem pionýrský kroj s šátkem a navštěvování pionýra jako mimoškolní aktivity. Kroj se skládal z košile, ke které chlapci nosili tmavomodré kalhoty a děvčata sukně stejné barvy. Děda popisoval aktivity v pionýru podobně jako dnešního skautu, jen s výchovou k socialistickému vlastenectví a k vzhlížení k Sovětskému svazu. Od druhého stupně základní školy se ke komunismu vychovávali žáci v rámci výuky například v předmětech jako jsou občanská výchova nebo dějepis. Rodiny dětí, které se do pionýra nepřihlásily, mohly mít velké problémy, jak v práci, tak i na veřejnosti, proto si radši většina rodin nesouhlasících s režimem nechávala své názory pro sebe, v zájmu studia svých dětí a udržení dobré práce. Děti z rodin, o kterých bylo veřejně známo, že jsou odpůrci režimu, naopak do pionýra přijaté nebyly, a kvůli tomu byly vyčleněné z kolektivu, protože většinu času, kterou jako děti netrávili ve škole, byli právě v pionýru, nebo s kamarády z něj.

Od čtvrté třídy měli všichni žáci jako povinný cizí jazyk ruštinu a v pionýru dostali přiděleného ruského kamaráda na dopisování. Prarodiče mi popisovali, že o prázdninách se jezdilo na třítýdenní pionýrský tábor, na kterém se hrály různé táborové hry se socialistickou ideologií.

Většina dětí nevěděla, a díky jejich věku by je asi ani nezajímalo, co je vlastně socialistický režim zač a kdo jsou a co mají na svědomí jeho organizátoři, ke kterým byly celý život učené vzhlížet. Podle babičky všichni brali pionýr a výuku ke komunismu ve škole jako samozřejmost, pokud jim teda doma rodiče tajně neříkali své záporné postoje k režimu, ale i v tom případě se k němu navenek museli hrdě hlásit. Děda dodává, že za komunistů vlastně nevěřil nikdo ničemu a tím bych ráda zakončila tento příspěvek.