Svatební slib

Všechno to začalo tím, když si dva zamilovaní šestého ledna 1945 slíbili, že se budou navždy milovat v dobrém i zlém. Tak začíná náš příběh. Novomanželům se postupně narodily čtyři krásné zdravé děti a i přes to, že doba byla těžká a peněz moc neměli, čas jim všem dohromady vesele ubíhal. Avšak ne vždy je vše růžové. Tatínek pracoval jako instalatér a jednoho zimního dne se vydal spravovat napajedla do kravína. Svařoval napaječky pro krávy a v důsledku ne přímo dokonalého nářadí se přiotrávil plynem. Přiotrávený se dobelhal před kravín, kde zůstal ležet v bezvědomí. Ke vší smůle si tímto přivodil zánět ledvin, s kterým mu doktoři v té době ještě nezvládli pomoci. Tím pádem již nebyl schopný pracovat. Dostal sice invalidní důchod, ale ten byl v době komunismu bídný. Kdo nebyl schopný pracovat jednoduše neměl nárok na moc peněz. Následně, když nejmladší holčičce nadešel rok života, dostal tatínek mozkovou mrtvici, kvůli které přišel mimo jiné i o možnost čtení, které naprosto miloval. Jelikož na tom tatínek opravdu nebyl dobře, jeho žena odešla z povolání a rozhodla se o něj starat. Dokonce když byl v nemocnici kvůli tomu neštastnému zánětu ledvin, navrhla, že mu daruje svou. To ale bohužel kvůli jiné krevní skupině nebylo možné. Pochopitelně jeden invalidní důchod k zajištění šestičlené rodiny zcela jistě nestačí, proto museli pomáhat všichni. Děti hned ze školy chodily pomáhat na zahrádku nebo na kousek pole, který vlastnili. Dále se musela obstarávat domácí zvířata, inu práce nebylo nikdy málo. Pochopitelně když se maminka starala o svého manžela a k tomu obstarávala domácnost a spoustu dalších věcí, děti jí musely pomáhat i tím, že na sebe vzájemně dávaly pozor. Kromě hlídání koz na pastvě přibyli na hlídání i mladší sourozenci. I přes to všechno ale rodinku v žádném případě nenapadlo si stěžovat na nedostatek peněz. Maminka si sem tam chodila přividělávat do JZD, kde dělala práce jako třeba sbírání kamenů na poli a tak podobně. Chabý plat za takovou práci byl zhruba tři koruny padesát. Ženy, které zde pracovaly s ní, jí stále vyčítaly jak moc se na úkor sebe o svého manžela stará, ale maminka tyto řeči nebrala vážně. Tatínek byl čím dál víc nemocný, takže čím dál víc času trávil v nemocnici. Maminka ho chodila pravidelně každý den navštěvovat až do té doby, než ve svém věku 49 let zemřel na druhou mrtvici. A tak manželé opravdu dodrželi slib, který si šestého ledna 1945 dali. O pár let později, když bylo mamince 55 let a šla do důchodu ji pan primář, který se o tatínka staral a viděl jak o něj jeho žena pečuje zařídil, aby jí léta opečovávání jejího milovaného byla k důchodu připsána jako léta v zaměstnání. Jedním ze čtyř dětí v příběhu je moje babička, která mi tento příběh vyprávěla a já nestačila žasnout, co zvládnou někteří lidé udělat pro druhé.