Kamarád Karel Boček

      Káďa Boček seznámil se se čtyřmi Rusy  nasazenými jako Hilfswaffen SS na letišti  u protiletadlových kulometů, kteří přinesou zbraně když jim pomůžeme utéci. Přišli čtyři Ukrajinci  beze  zbraní s tělem a duší a hladovými osmnáctiletými žaludky.
    Ubytování bylo – v Mirodole. S výživou to bylo téměř beznadějné. Na štěstí v Dušnikách  v  podobné skupině  byl kluk, který dělal  expedienta  ve firmě Georg Wahr  na Smíchově. To bylo řeznictví a velkouzenářství , tam jsem chodil pro maso, vojenskou i táborovou  (závodní) kuchyni. Jestli někdo byl  mistr nekázně  a z zpovykaností,  tak to byl Káďa.
Mezi jiným, ukradl v Praze, prý policajtovi krásnou Javu 350 – pačetku a s Ukrajinci jí zakopal pod podlahu v největší z chat v Mirodolu. Toho osudného dne  v  polovině  dubna  se všech pět slunilo venku a zpívali ruské písně. Nahrábla je četnická patrola  a  Káďa nepřišel na nic lepšího, než že začal z  té  hračky, kterou jsem  dotáhl od spolužáků, střílet. Oni také a  jedna  kulka škrábla Káďu  lechce pod bradou.
    Sbalili je a odvedli do Chyňavy  na stanici. Ráno je odvezli do Kladna na Gestapo  kde bylo jak po vymetení, protože Weisner i s ostatními, vzal do zaječích. To ale nezabránilo českým šmrdlům, kteří růstali, aby kluky  neodtransportovali   do  Terezina.  Tady v Malé pevnosti přežili do příchodu švédské komise.  Protože  se  tam  vyskytl  skvrnitý  tyfus,  byla  vyhlášena  přísná karanténa.
Nebyl by to zase  Káďa,  kdyby se nepokusil utéci. Podařilo se a Káďa přišel do  Hostivice. Nadávali jsme mu  a zakázali přiblížit se k někomu na jeden metr.
 Uplynula karanténa a Káďa si jel  „vyřídit“ účty s  chyňavskými četníky. Dostal málem po hubě. Vyčítali mu, že svou blbostí mohl zavinit velký malér. V chatách a mlýnech  se  skrývali desítky utečenců před gestapem i z  nasazení do říše. Že bylo za každou cenu zabránit, aby se  o  údolí  Kačáku   nezačalo zajímat gestapo.
 
Pátého května ráno jsem byl  na velitelství Wehrmachtu na horním Malostranském náměstí, odkud  jsem  z  účtárny měl přinést peníze pro Saniťák. V životě jsem neměl  větší sumu peněz- sedm milionů korun jsem měl donést do  Hostivice. Když jsem vyšel z brány, dole ve městě už se ozývaly první výstřely. Na zastávce elektriky před Malostránskou  kavárnou  se  tahali  civilisti s vojáky o zbraně. Tramvaj mne odvezla na Malovánku, před zastávkou stál už dlouhý had souprav.  Dále jsem musel pěšky. Ten zbytek mám tak fixovaný v paměti, že bych popsal minutu po minutě. Od  Malovanky přes Bílou Horu  až do Hostivice  jsme šli spolu  s profesorem matematiky na moji škole s  Kramerem, aniž bylo  stopy po nějaké vojenské činnosti. Až u pilíře vrat Justova domu leželi  v  krvi  čtyři zastřelení mládenci, opodál mezi Macákovic  stál hlouček vojáků a mezi nimi  starý důstojník  se samopalem to byl ten, co kluk zastřelil.
                                                                                            Jiří Pergl.