Na studiích v Praze

Tenkrát se platilo  školné a  žáci  pod  určitý majetkový limit  mohli  být osvobozeni  od  celého  nebo  od poloviny. Samozřejmě  že  jsem  patřil  do  kategorie  s  nárokem  na  osvobození od celého školného.  Také  měsíční  jízdenka  na  dráhu  mohla   být  zlevněna na polovinu. Bydlet jsem mohl doma, knihy z větší části jsem si  půjčil  ze školní knihovny, takže zbyly výdaje jen na sešity, barvy, čtvrtky a  pod. Poloviční  měsíční  jízdenka stála tehdy 22.50 Kč. Nebyly náklady opravdu vysoké.
Začátky.
       Reálka v Holešovicích byla ústav proslulý přísností a vysokými požadavky na studenty. Hostivičtí  chodili  sem také proto, že škola byla v dosahu pohodlné pěší chůze a také proto, že ve spoustě státních úřadů byla požadována právě reálka. To platilo hlavně pro železnici a tak mezi žáky byla řada synů zaměstnanců drah, kteří chtěli svým potomkům zajistit lepší postup. K  vlakům  které přijely 0 odpovídaly začátky a konce vyučování, byly připojeny vagony označené školní mládež, v těch jezdili všichni vlastníci žákovských měsíčních jízdenek. Byly dva  - dívčí a chlapecký, takže o mravnost bylo postaráno oddělením od zvrhlé cestující veřejnosti i separací pohlaví. To byla ovšem iluze, které mohli  věřit  tak páni na ředitelství. Jinak  ty vagony  byly  plny šikanování a trápení mladších staršími, silnějších slabšími a všech průvodčími. Tak  že  dříve, než  se  žáček začal třepat před rasem – kantorem dostal už  svůj díl od mazáků  ve vlaku. Snad, že mne považovali kluci co šli o rok dříve za jednoho z nich, poměrně jsem těm roztomilostem přichystaným i pro začátečníky ušel. Vtipy to byly vpravdě kanadské – například se usnesli staří pacholci – mezi nimi vynikali konzervatoristé, že dotyčnému páchnou nohy. Za mrazy stáhli okénko v kupé, zbavili bot a holé nohy mu vystrčily z okna. Drželi ho tam až do jeho domovské stanice, načež ho propustili. Když vyběhl z vlaku bos, hodili mu blahosklovně  do  sněhu ponožky a boty.
    Také jeden z prvních malérů nové éry padá na vrub vlaku. Školák býval  totiž první vagon vlaku. Shodou okolností jsem byl na schůdkách první. Za mnou horda kluků, kteří nechtěli jít těch pár  kroků  zpátky k východu a tak naléhali, Abych skočil.  Skočil  jsem  a neuměl jsem to. Ten drško-pád  byl bych snesl, ale to mně lapil vrátný a už mne vedl do kanceláře.  Vedle  řečí mi vzali legitimaci a za řečí, že někdo by měl být vděčný za slevu a napsali na místo k tomu vyhrazené můj zločin, zatelefonovali to do školy, kde jsem byl předvolán do ředitelny a pan  Dr. Oldřich mi osobně vynadal na úrovni školy a podepsal ten  záznam v legitimaci, telegrafovali to  do Hostivice. Kam jsem se musel jít předvést do výpravny, tam měl ke  mně  umravňující řeči pan přednosta Figar, načeš zcela zdeptaný jsem dorazil domů, duch svatý mi našeptal, abych se zkroušeně přiznal, ostatně těžko pro rozbitá kolena, roztrhané šaty a odřenou tvář šlo zapřít. A tu jsem zjistil, že důkladná ČSD byla bezmezná. Fikar poslal domů  pakra  Cihláře s avízem, přesně takovým, jakým dráha oznamovala dodávku zákazníkovi. Táta řekl akorát: „ máš štěstí , že si se přiznal“ a to bylo doma všechno. To byl  pane servis. Co ?
   Ve škole to nebylo tak zlé, zjistil jsem, že ona ta  měšťanka  zase  tak marná škola nebyla. Trochu hrůza šla  z  třídního profesora  RNDr.  Karla  Rösslera. Který byl, jak ostatně většina mých budoucích kantorů, tak trochu  máklý  skrze matematiku. Já jsem s ním vycházel celkem dobře.
   Další osudy.
Nebudu tady opakovat. Co moji milý spolužáci Zdenek Borůvka, Jirka Kolář a Jirka  Ransdorf  sepsali po maturitě do dosti objemného spisku. „ Na skok před školní  „ tabuli“.  To  byla  historie třídy. Jak ji vytvořila násilná selekce Moravcova  ministerstva  za okupace spojením dvou tříd a vyhozením kluků, kteří zůstali pod limitem. Odkazuji eventuelního čtenáře na tento spisek, stojí za přezdívkami, záměrně jinými, než byly mezi námi běžně používány. Mně tam přisoudili  přízvisko  Babinský. Tak mi říkal náš pozdější třídní Dr. Otakar Novák, ve spisku zvaný Spřeška.  V důsledku řečeného budu se  zabývat tím co se odehrálo před spojením tříd,, nebo  v popisku chybí.
 
PRIMA.
To není  výraz  uspokojení, to je klasický název první třídy střední školy  až do bolševika. K tomu trochu výletu do středního školství mých let. Staré dělení na reálky a gymnasia už pomalu přestávalo platit. Ony už dříve gynazia se dělila na klasické s latinou a řečtinou a na normální bez přízviska, kde se učila „jn“ latina na úrovni, o které se dnešním gymnazistům ani nesní.
Obě školy byly  přípravou na studium  humanitních  směrů, ale pro  řadu oborů státní služby byly považovány, tak jako  i další střední školy za ukončené vzdělání – nešlo ani tak  o souhrn vědomostí, jako  o pracovní  metody, které mělo studium přivést, o umění třídit  a užívat je tvůrčím způsobem, umět je   aplikovat. To  přirozeně  bolševik nemohl  moc  potřebovat, šlo mu hlavně o naučení  dogmat o kterých se  nepřemýšlí  a o  plnění  příkazů bez úvah nad  jejich  stupiditou.
 Na druhé straně byly reálky. To byly proti  gymnasiím  o  osmi  třídách  pouze sedmitřídní. Vychovávaly adepty inženýrských  oborů  vysokých škol technických a reálných  oborů  univerzit. Také na školách výtvarných měli jejich žáci přednost. Směřoval  k tomu   i  program  studia reálek, matika, deskriptivní geometrie, kreslení a dva živé jazyky., němčina, vždy francouzština, nebo později angličtina.
 
Nejsem staromilec, ale  vznik  reálných  gymnázií, pak dokonce reformních reálných gymnázií byl krok   zpátky. Nebyly to rak ani ryba. Dělily se v kvartě na větve reálné a humanitní,  reformní  to  měly dokonce pomíchané. Trpěla tím výuka jak humanitní  tak  reálních předmětů.
 
No a  ještě     o  odborných  školách.
 Průmyslovky těch let, to byly ukončené školy, připravující   střední   technické kádry kde se kladl  důraz  na rýsování, normy, materiály. Z  technických předmětů  statistika  či vlastně  její aplikace, dokonce i základy účetnictví pro budoucí podnikatele ve strojírenství. Matematika jen v rozsahu teologií zavánějících  předmětů  a  v  jejich  rámci.
Jaký div, že ještě za mě byli absolventi průmyslovek na techniku  přijímáni  jen po  vykonané  doplňovací zkoušce z matematiky.
Ke změně došlo  až  za války,  kdy profesoři a asistenti z technika byli rozehnáni právě do průmyslovek, které dokázali za pět let války dotáhnout na  znamenitou úroveň., takže se nárok na absolventy  průmyslovek  základu změnil a dosažená úroveň po konci války   legalizovaná  novými  osnovami těchto škol. O jiných  odborných školách , toho moc nevím, takže jen to , že k jejich studárny“
 Až k  lesákům  u těch pro jejich sebevědomí, uniformu a velkopanské manýry, pocházejících  snad  až  od  dědičných  myslivců a jejich erby.
Ještě k  průmyslovákům:  suveréně   předčili  vysokoškoláky  v grafickém projevu, tedy rýsování,  což často zdůrazňovali jako výraz nadřazenosti. Bohužel je v tom utvrzovali i nadřízení , kteří  neměli tuchu o tom, že kreslící inžených je anomálie  odněkud od  Rersla. Kreslit má kreslička, inženýr je od toho, aby vymýšlel. V tom se naši nepoučili. Od Rusů., kde dokonce byla  v hierarchii techniků zavedena  kategorie „čertěžník“, tedy kreslič.
 
  První třída  reálky  v Praze VII.  – to byla míchanice  všech vrstev  obyvatelstva. Mnozí po prvním  roce  zmizeli. Na příklad dvojčata bratři Šrajerů, jejich otec byl korektorem u jakýchsi novin,  a dsalp nám to dost práce než jsme pochopili , v čem  spočívá jeho práce, tichý klouček  Stránský na nějž  jsem si vzpomenul,  když jsem po létech viděl portrét  France Kafky. Zmizel ještě během roku, snad i s rodiči emigroval a ušel tak osudu  většiny Židů, v  protektorátě, který za rok nastal. Drobný Mikulášek, na něhož  Rösler řval, proč nešel do fabriky, když má tátu dělníka.. Na další si nevzpomínám jmény, ale mám před očima statného, o mnoho staršího nás., se starým obličejem a rašícími vousy. Vytáhlý hubený Osolsobě, vždy s kravatou a  dospělými obleky, pro kterého jezdil do školy šofeé, s mohutným auťákem.  Zda to byl syn  rodiny výrobce  kancelářského nábytku, který inzeroval  v té době  jsme se nedozvěděli., ani nás to příliš nezajímalo.
Na češtinu jsme ěli kantora, kterého jsem poznal u přijímačky, Ladislav Prokeš. Byl to odborník na Erbena, dodnes je v knihovně Kytice s jeho předmluvou. Byl ovšem ještě lépe  znám  jako znalec a  autor  nesčíslných  šachových úloh a vedl dlouhá léta šachové rubriky renovovaných novin a časopisů. Měl  velice pozoruhodnou dikci říkal například zagrrrada – což bylo jistě k poznání, že myslel zahradu. Mně  naučil o konce života si neplést zvláště a vzláště tím, že mi jednou omlátil hlavu o lavici  na níž ležel sešit s oním  vzláště a třikrát pronesl hlasem  guru … zvláště, zvláště, zvláště.  A  vidíte pomohlo to, když to slovo píšu, brní mě čelo.
Zastavme se při této příležitosti u kantorů, kteří nejsou uvedeni „ Na skok….“,
 nebo na ně něco vím, nebo mají přímý vztah k mé osobě.
 
  Typické pro středoškolské kantory bylo, že střední  škola jim většinou poskytovala obživu a čas pro vědeckou práci. Byl-li Ládiček Prokešů jinak zvaný Prkoš, odborníkem na Erbena. Byl Dr. Krčna známý Máchovský badatel, Dr. Tomáš  Voldřich historik se specializaci na středověk, profesor Sokol byl geograf z množstvím publikovaných příspěvků do odborných  časopisů, Dr. Vojtěch Hainer byl redaktorem Vesmíru.
 A uznávaným biologem, fysik Dr.Herold byl kupodivu znalcem starých jazyků, zvláště aramejštiny a zastihl jsem ho  jednou s katechetou církve československé majorem(!) Kopalem ano, byl to majorem duchovní služby a rabínem už zapomenutého jména, jak se bavili nějakou naprosto nesrozumitelnou řečí. Druhý fysik, Dr. Hruša po válce byl vysokoškolským učitelem a dělal jsem u něj  na technice zkoušku z matematiky.dr. Rösler byl po válce řádným profesorem na Komenského universitě.
 
                                                                                                                                                                                                                  Jiří PERGL