3. Ze zápisků J. Pergla.

DALO SE V TAKOVÉ ATMOSFÉŘE ŽÍT ?
Lidé nebyli docela bezbranní. Říkalo se,  že  „lid“  nadšeně buduje  socialismus, ale lidi  na to kašlou. Po  umrtvujících  padesátých létech se rozvinula jakási druhá vrstva života- vznikala pozoruhodná díla filmová, kvetlo výtvarné umění, vyrojilo se množství malých divadel, vycházela díla mladých spisovatelů – to vše na ostré hraně soužití s režimem, spíše proti němu. Ti co se octli za  touto hranou,  byli kritizovány  nebo i zavíráni. (Jazzová   sekce. Plastic. People of  Universum  spisovatelé, filosofové).
 JÁ VÍM, TO POTOM  VYVRCHOLILO  V ŠEDESÁTÉM ŠESTÉM.
 V  podstatě  šlo   o  reformu  KSČ. Trochu  po  vzoru  eurokomunismu, který se začal rozmáhat v západních zemích, dosud věrných Moskvě. Toto hnutí v  rozporu  z  Moskvou  požadovalo skutečnou demokracii komunistických stran bez diktátu Komunistické normy. Lidí vnímali odstoupení presidenta Novotného  Dubčeka  prvním tajemníkem KSČ, dialog strany s odpůrci jako uvolnění tuhých pout.
MĚLO  TO  NĚJAKÝ VLIV NA ŽIVOT LIDÍ?
Obrovský, netušený. Náš v nější rámec se neuvěřitelně zvěršil, téměř volný  výjezd do zahraničí, hlásání neartistických názoru bez represí, uvolnění nesmlslného připoutání lidí podnikům, vedoucí k přezaměstnanosti a tlačící mzdy na zlomek ohodnocení stejné práce i v ekonomický srovnatelných zemích ve světě, konec kádrových mezí pro studium a kariéru.
BYLP MOŽNÉ TO DOTÁHNOUT DO KONCE?
Máš pravdu, nebylo. Ohrožovalo to samu podstatu sovětské moci, která byla stejně vlastně pokračováním carské dobyvačné politiky a neměla nic společného se socialismem, kromě frází. Sovětská okupace v srpnu 1968 (z  hlediska  sovětské moci byla pochopitelná – hodnotili „pražské jaro“ jako znemravňující příklad pro vlastní nespokojence,  kterých  přibývalo), zahájila osudný proces  kterému říkali „normalizace“. Moci ve straně přes počáteční odpor se zmocnilo „zdravé jádro“ strany. Mnozí reformátoři strany složili zbraně  a buď se stáhli z veřejného života, nebo dokonce si sypali popel na hlavu a uznali svoje chyby“   Karel Kosík, filosof a tehdy neužívané slovo „politolog“, že až bude jednou historii stát před úkolem vysvětlit, proč se reformátoři tak snadno vzdali, bude mít nesnadnou úlohu.
                                                                                      
                                                                                              Ing.Jiří Pergl