Žil, byl, po unhošťské ulici od dětství chodil. V době kdy já jsem ho znala byla to ulice „U sadu legionářů“. Byl to pán vysoký štíhlý, s cvikrem na nose, kapesníčkem v kapsičce, v době květu květinou v knoflíkové dírce. Velmi málo viděl a ještě méně slyšel. V zimě nosil rukávník (štucel), vodíval pejska na řemínku a manželka mu říkala Jozífku. Od roku 1907 byl tajemníkem městského úřadu v Unhošti, živnostenským komisařem, členem rodáků a přátel města. Do důchodu odešel 1. října 1937. Nedostudovaný právník, psal se JUC. Josef Hochman. Maminka mu říkala „ Milánku“.
Josef Hochman (nar. 8.srpna 1872 v Unhošti – zem. 18.října 1961 v Unhošti)
Tato přezdívka mu růstala do vysokého věku. Každý unhošťák věděl o koho se jedná. Se svoji nastávající chodil léta, maminka mu nedovolila se oženit. Proto si dovolil změnit svobodu za přístav manželský až po její smrti v roce 1932. Vzal si učitelku Jarmilu Meisnerovou narozenou 10. února 1892 v Kladně. Byla už také ve vysokém věku, ale o 19 let mladší. V Unhošti učila 22 let.
Byla jsem u něho, v prvním patře měl knihovnu, místnost plnou knih, kde seděl a bádal, psal. Škoda, že jeho švagr Meisner vše prodal do antikvariátu. I když jeho sestra i švagr říkali, že knihovnu a vše k tomu patřící odkáži městu. Nestalo se tak.
Tak se asi ztratilo mnoho dokumentů z kterých jsme mohli ještě dlouhá léta čerpat. Něco málo čerpal Šefčík a Šmíd z jeho vědomostí.
Josef Hochman byl první, kdo zachytil začátky Eduarda Vojana, vystoupení Josefa Šmahy na unhošťském jevišti. Do ročenky 25 let Městské spořitelny v Unhošti napsal podrobný příspěvek k historii Unhoště. Dále do ročenky Unhošťsko 1938, napsal článek:
Eduard Vojan a Jindřich Karpeles o počátcích známého herce a jeho přítele, nadšeného unhošťského divadelního mecenáše. Psal do mnoha časopisů a ročenek. Většina jeho článků byla psána kriticky, ale věcně, jak je kdysi okomentoval Václav Ševčík (*1911). Ostatní Hochmanovi příspěvky jsou roztroušeny po různých regionálních časopisech a sbornících.
Z úst Václava Šefčíka.
Když populární spisovatel Ignát Hermenn psal v roce 1922-23 druhý díl svých vzpomínek nazvaných „Před padesáti léty“, vylíčil v jejich závěru životní osudy doktora práv Františka Uhra. Starší z našich čtenářů se pamatují na český film „Advokát chudých“, kterému byla předlohou hra lidového zpěváka Leopolda Šmída „Batalion“. Autor ji volně zpracoval na motivy ze života Uhrova. Dodnes je známá a hrána písnička z této hry.“ Pryč a pryč je všechno, pryč je má naděje!“ Na dvaceti stránkách dobírá se Hermann pravdy o tomto legendou opředeném právníku a poslanci a mimo jiné na stránce 208 píše: Z úst paní téměř devadesátileté, která se mi ohlásila z venkova a k niž jsem zajel a slyšení u ní vyžádal, dověděl jsem se ,že někdy na počátku šedesátých let byl doktor Uher koncipientem u advokáta dr. Kaňky v Praze“ I na dalších stránkách 218 –20, 233-34 zmiňuje se u této paní a vypisuje jak dr. Uhra znala.
Kdo byla tato paní, která jak autor píše, v šedesátých létech restauratérka na Střeleckém ostrově v Praze, ke které zajel na venkov pro podrobnější svědectví o pohnutém životě dr. Uhra.
Jak z vyprávění zemřelého ředitele městského úřadu v Unhošti pana Josefa Hochmanna vím, byla informátorkou jeho matka paní Antonie Hochmannová, Narodila se 3. června 1834 v Praze, zemřela 5. února 1927 v Unhošti, byla dvakrát provdána. Do Unhoště „na venkov“ přijel roku 1923 na jaře Ignác Hermann, aby mohl svou knížku doplnit o podrobnosti, které zajímavě doplňují jeho líčení v jejím druhém vydání.
Václav Šefčík
Zatím nebylo nikde publikováno. nsm