O církvi

Když jsme chodily do školy, vždy tři týdny, před Velikonocemi jsme musely ke zpovědi. Mně se to nelíbilo, psala jsem si na papírku hříchy:  lhala jsem, nadávala jsem, kradla jsem ještě jiné hlouposti. Já jsem to nikdy nedělala. Tak vlastně  církev učila lhát!

Před  Velikonocemi  byla  smrtelná neděle, měli jsme se postit. O smrtelnou   neděli  nosila  děvčata  stromek – borovičku., kde měla navěšené  obrázky svatých a různé mašličky. Říkanka: Líto, líto do vsi, smrti letí ze vsi, fiala, růže, kvésti  nemůže, až jí pánbů pomůže, svatý Petr z Říma dá jim láhev vína, až to víno vypijem pánu bohu děkujem i svatý Jan, naposledy pán bůh sám.

V roce 1912 jsem byla prvně v Praze. Bylo to 16. května, kdy byla v Praze pouť. Byla jsem tam  přes noc, u paní Koškové, která se sestrou jezdila  na letní byt. Provedly nás Prahou, až jsme  končily  v Chrámu svatého Víta.  Všude bylo plno, těch krojů a všichni očekávali arcibiskupa, jen co se mi nelíbilo, bylo líbání země, lezení po kolenou, před kočárem toho pohlavára.  Litovala jsem těch květu, kterých byla plná zem.

Což ta mše ve svatovítském chrámu. To bylo klanění, zvonění a líbání. Já jsem si připadala  jak když k nám  přijede loutkové divadlo. Nelíbil se mi ten přepych a nádhera.
Máti mi vyprávěla jak církev získávala majetek. Farář umluvil umírajícího, aby mu odkázal majetek. Stalo se to  u nich ve vsi. Manželka i s dětmi byla vystěhovaná na ulici.
 
V roce 1920 přišla církev Československá. V kolatuře Veselské sloužil kaplan  Josef Lugr římský katolík. Vystoupil proti církvi a založil tuto novou církev.  Ze začátku v plné shodě. Bohoslužby se konaly také v kostele katolickém.  Až katolické církvi otrnulo, vykázala kněze církve československé z kostela. Dále sloužily mše pod širým nebem, ve školách i v hostincích.
Naše obec vystoupila celá až na tři rodiny. Pánek, Profeld, Malý.

Okamžitě záznam v křestním listě. Máti zemřel v Roudnici otec a musela zaplatit dva pohřby. Jeden v Roudnici a ten samý ve Vetli.

Ještě za mého života, (* 1925) visel ve  třídě  křížek a náboženství se vyučovalo mezi učebními hodinami. Při špatném počasí jsme zůstávaly ve třídě, kdy nám učitel  katolického  náboženství- hezky neříkal.
V Prachaticích tato ozdoba nebyla, ale  roce 1938 v Unhošti na schodišti byl  kříž s Kristem a zakrýval  celé velké okno Vše zmizelo až přišli Němci.

Ještě příklad, který jsem zažila já. Rodiče bydleli u kronikáře města. Kam jsem chodila na oběd. Jeho sestra byla učitelka katolického náboženství. Její bratr zemřel, Měl tam plno vzácných věcí, které mu občané nosili, že budou v dobrých rukách.

Byla to doba, kdy se některé věci do muzea nesměly dát.
Tato žena, , založila na  dvoře oheň a vše jako Koniáš spálila a sprostě mu při tom nadávala. Ani dcerou se nenechala zastavit. Pak vše i stodole zametla smetáčkem na smetí a  byla spokojena. To jsem si nevymyslela, ale zažila.
Proč lidí tak silně věřící, dělají takové chyby. Opravdu myslí, že jim to někdo,  za několik otčenášů odpustí?