Profesor Šolín byl úplně jiný.Patřil sice také k partě flamendrů, ale byl daleko uzavřenější. Narodil se 5 .6. 1896 byl tedy mladší než Hajn, ale nepůsobil tak. Jeho vystupování bylo od impulzivního Hajna na rozdíl velice uměřené, ač vlídné. Měl asistenta ing. Gorbatova, který přišel do Prahy s rodiči a pamatoval se na vzletěla Ilja Muromec konstruktéra Igora Sikorského v Petrohradu.
To muselo být před říjnem 1917, protože pak už byl v Praze. Jestli mu tedy bylo v roce 1917 sedm, byl jen o pár mladší než Šolín. Za celou dobu se nenaučil pořádně česky. Za nic neřekl, máme ale u nás, dokonce říkal, u nas radača. Asi neměl šanci postupovat, měl přítelkyni, dceru generála, legionáře, napůl Rusku. Prostořeký Hajn o ní říkal, že je to taková lepší ku..a. Druhý asistent jen o málo starší než my, byl ing. Daněk také s předky průmyslníky. To byl takový efébský jinoch. Ale palice. Napsal knihu o nýtování v letecké výrobě je to encyklopedie tohoto oboru. Vždy pečlivě oblečený uhlazený, ale ne šosák, žádnou legraci nezkazil.
Benjamínkem mezi profesory byl katedr Dr. Tech/ / to byl Hajn také/ Rudolf Pešek. Vyzařovala z něho důstojnost. Narodil se 7.4. 1905. Měl také obstarožního asistenta, ing .Hirše. Sekretářka katedry byla vysoká urostlá krasavice Soňa. Když šli spolu na oběd do Černého pivovaru vedle techniky , každý se za nimi ohlédl. Jestli s ní něco pan profesor měl, není mi známo. Další člen sestavy byl už vzpomenutý tiskař. Hirš se naučil v Americe létat s helikoptérou a věčně se přeli s pilotem Jančou, jestli je lepší škola anglické, kde se naučil pilotovat helikoptéru Janča, nebo americká jejíž absolventem byl Hirš. Janča se trochu zbytečně zabil s prototypem Praga HC /2, když se utrhla zadní vrtulka. Skočil asi z 50m a padák se neotevřel. Otáčející se vrtulník přistál bez pohromy bez pilota.
Externě přednášeli na letectví i jiní odborníci. Ing.Cimburek z Motorletu, s nímž jsem pak byl v častém zvyku ve fabrice, vedoucí zkušeben již za Waltra (tedy Kumpery), kapitán Kočka, přístrojař, Dr. Jerie, motorář, ing. Věk dříve Werner, ředitel letiště Ruzyně, otec spolužáka Vráti. Již zmíněný ing .Waysser ze státní letecké správy a další s nimiž jsem se potom setkával.
Dr. Pešek svého času byl velikého opovržení u konzervativních profesorů. Byl totiž propagátorem kosmonautiky, kdy zdánlivě nebyl tento obor hodný pozoru a výplod fantazie. Jaké to muselo být pro něho zadostiučinění, když se ještě dožil návštěvy člověka na měsíci. Aby si ještě renomé pošpatnil, stal se horlivým vyznavačem snah o navázání kořalku s mimozemskými civilizacemi! Dokonce byl vášnivým členem mezinárodní společnosti s tímto cílem, slyšel jsem jejich rozhovor s reportérem rozhlasu, kde Pešek zapáleně hovoří o práci charakteristickým způsobem. Mluvil totiž kulometným způsobem, ale neřekl o mnoho víc, než kdyby byl mluvil pomalu, každou větu opakoval třikrát, takže to vyšlo stejno. Pamatuji mse, co o Peškovi říkal profesor Primus, u kterého jsem dělal štaci z mechanické technologie. To se mu to fantazíruje, když nikdo neviděl o čem mluví, já když napíšu knihu a něco tam nesedí, řeknou ti je vůl. Ovšem Primus byl obávaný rypák, kterého se každý bál. Vzal jsem si jeho předmět úmyslně, protože jsem věděl, že to ocení. Nedovedl nadržovat, ale choval se ke mně velice přátelsky, i kafe, jedno první v životni jeho sekretářka uvařila. Dopadl jsem u něho lépe než u Hajna., protože ti kluci co jsem s nimi byl zkoušený, mne kopali di kotníku, abych moc nemluvil, abych nezvedal laťku. Hajn potom říkal, co to s vámi bylo? Já mu ukázal nohu, byla opravdu krvavá. Tak mu nalejte, pravil, a Jirka Nožička odkudsi vytáhl flašku s francouzským koňakem. Říkal jsem, že je to pro mne pocta. Že to beru za celý ročník. Na to Hajn , hele, on chlastá za ročník, nalejte mu ještě jednu. Pilo se z velkých tlustých zkumavek, kterým zdravotníci říkají nemýlím-li se vanýli. Ty slouží k uchovávání odebraného vzorku stolice.
Jinak jsem se snažil během posledních let studia, kdy jsem byl už ženatý, sehnat práci při studiu. Hlavní podporu jsem měl od rodičů a ovšem od manželky. Nevím, ale domnívám se, že to byla pozdější příčina rozmíšek, protože po dobu studia jsem přirozeně v rodině hrál druhé housle. Když jsem se potom postavil na vlastní nohy, vedlo to ke sporům.
Ještě během studia jsem nastoupil do Motorletu a tím, že po promoci tam budu pokračovat. Pracoval jsem v kontrole nářadovny a byla to praxe k nezaplacení. Poznával jsem prostředí, lidí a vedení. Věděl jsem jak se ke komu chovat, zkrátka když jsem potom přišel do konstrukce, už mi nikdo nemohl čůrat na botičky, jak se to dálo mnoha novopečeným inženýrům, kterým se kdekdo ve fabrice snaží dokázat, jak jsou blbí.
Šok přišel po promoci. Místo do Motorletu, jsem dostal umístěnku do hutního závodu v Mníšku. Na škole se se mnou nechtěl nikdo bavit, až na Ministerstvu strojírenství, prostě umístěnku roztrhali a bylo.
Definitivním pracovním m poměrem se mnoho nevyřešilo. Jednak plat jaký mi nabídli byl hanebně nízký, jednak mně čekala vojna. Alespoň vyšlo to, že jsem narukoval k letectvu, takže mi ztráta nepřipadala tak veliká. Už na shromaždišti jsem zjistil, že stejné určení má spousta známých, ze školy tak z aeroklubu. Následovala dlouhá cesta, která skončila v Kežmaroku. Odtud nás převezli do Levoči, po nějaké době opět do Kežmaroku. V Levoči jsme zažili kromě oblbujícího pořadového výcviku spousty bláta a mlhy. Také jeden malér při očkování proti tetanu. Bůh ví, čím se stalo, že večer po očkování, kdy jsme měli domluvený hokejový zápas s místním gymnáziem, všichni jsme ztuhli tak, že nás oblékali do uniforem a dováželi do kasáren. Světnice se proměnila v marodku a bylo tři dny po výcviku. Byla to reakce na injekci protitetanové vakcíny. Kdo měl na tom zásluhu jsme se nikdy nedozvěděli. Trpěli tím všichni očkovaní, ale nejvíce jsme to odnesl i my , co jsme po očkování se při volejbalu nejvíce pohybovali.
Po dvou týdnech, které jsme trávili více na bramborové brigádě, než na cvičáku, nás poslali do Kežmaroku. Tam už nás rozdělili. Někteří šli do školy pro rosničkáře, jiní do řadové školy pro velící důstojníky. Část do poddůstojnických škol. My jsme byli určeni pro školu leteckých mechaniků. Ta sídlila v Liptovském Mikuláši. Dříve ale bylo nutno sníst asi 50 prasat, které přece nenecháme proti - letadlovcům, kteří nás měli vystřídat. Denně byly rezance (řízky), které ale Slováci – kuchaři neuměli připravit., takže po sloupnutí housky se mohly znovu obalit. Až to namíchlo Vladimíra Vokálka, nejstaršího z nás a vyhnal kuchaře od plotny a v rámci služby v kuchyni vařil sám. To už jsme byli v Kežmaroku úplně sami, jen z důstojníky.
Jiří Pergl